Náhled článku

Osudová žena

8. 1. 2026

Osudová žena dvou mužů. Žila naprosto v přítomném čase, věci jsou teď a tady. Jevila se jako člověk s nesmírným nadáním pro život. Nepoznaná vzděláním, poznávala svět vlastníma očima.

Dětství – to byl domov s mámou a pak dětské domovy, psychiatrické léčebny, výchovná zařízení - „Pasťáky“. Když ukončí devátou třídu, má za sebou pět výchovných zařízení. A právě zde začíná psát básně. Aby se nezbláznila. Říkala, že jí poezie zachránila život. Kdybych nepsala, byla bych už dávno mrtvá.

Báseň, kterou Vladimíra Čerepková napsala v pasťáku v Hodkovičkách v létě 1962:

Naše večery

Scházíme se někdy večer na záchodě

všechny svoje dlouhé sny a touhy si povíme

řevem a zpěvem

každá jinak

Ždímeme vajgly cigareta koluje od úst k ústům

a poslední ústa si pálí rty

ale jsme šťastné i v tom smradu

Potom přijde vychovatelka

vracíme se do ústavu

V sedmnácti letech recituje své básně v pražské poetické vinárně Viola. Je vnímána jako český Arthur Rimbaud v sukních.

Patřila do okruhu beatníků, kteří vystupovali ve Viole. Je s Václavem Hrabětem a Inkou Machulkovou řazena k nejvýznamnějším představitelům české beatnické poezie.

Stín na větvi

Já nikdy nebyla malá

to jen můj stín

se na větvi v zimě skrčil

já nikdy nebyla malá

jen skrčená a zoufalá

Po srpnu 1968 emigruje do Paříže. Je jí 22 let. Dle jejích přátel Vladimíra neměla tu zátěž jako někdo, kdo s nostalgií vzpomíná na rodnou zem. V Paříži žije beatnickým životem bez papírů mezi dvěma muži. Poznává Pierra, pro kterého se stává osudovou ženou. Pobývá střídavě v Paříži a v Normandii.

Burgundsko

Vedu tě krajinou

smutku

a krav

zeleným houštím trýznivým

trýznivým lesem

mechem podzimním

Místo drásavých zpovědí zachycuje okamžiky v přírodě. Vydala pět útlých sbírek poezie.

Celý život trpí úzkostí. Kde není dětství, není domova.

Jsem smutná milenka

mám své podivné starosti

bojím se o sebe