Každý si přeje mít dobré sousedské vztahy. Jenže každý si pod tím výrazem představuje něco jiného. Někdy se může ukázat být problémem i hodný, ochotný člověk.

Když pětasedmdesátiletá Dana před časem ovdověla, dohodla se s dětmi, že prodá velký byt a nastěhuje se do malého. Syn jí sehnal pěknou garsonku s terasou v novostavbě.

„Jsem samotářský typ, tak mě dost zaskočilo, jak pěkně se tu k sobě sousedé chovají. Vesměs jde o mladé lidi, žije jich tu hodně single v malých bytech. Jsem tady nejstarší. Pro mnohé jsem zřejmě exot a mají pocit, že je o mě třeba pečovat,“ říká.

Kdykoli o tom mluví, známí i děti jí říkají, že je to super. „Není to super. Jedna mladá sousedka se mě pořád ptá, jestli nepotřebuju nakoupit. Je to milé, ale ptá se, kdykoli mě potká. Další mladá mi chtěla šoupnout na hlídání dítě, říkala, cituju: určitě je vám smutno, jste sama, malá vás rozveselí. Díky, nechci. Další žena mi řekla, že má babičku v mém věku a že nás seznámí. Proč bych se měla  seznamovat s cizí babičkou?“ říká Dana.

Ví, že její řeči vzbuzují nevoli. Hodně lidí by za milé chování sousedů bylo vděčných. Jenže právě v tom je problém. Někdo si pod pojmem milé chování sousedů představuje slušný pozdrav a ticho v domě a někdo neustálé rozhovory, zájem, nabídku pomoci.

„Obecně bývá problém, když se přestěhuje člověk ve vyšším věku, opustí prostředí, na které byl zvyklý. Pokud měl i komunitu, dobré sociální vazby a stěhováním je ztratí, může to pro něj být těžké. Někteří lidé byli zvyklí žít celý život v jednom domě, často jde o obyvatele sídlišť, kteří se na ně nastěhovali mladí, vychovali tam děti a zestárli, takže mají společné životní příběhy, znají se, mají si co říct. Když se takový člověk přestěhuje třeba v sedmdesáti do novostavby plné mladých lidí, může se tam cítit nesvůj,“ říká terapeutka Jana Novotná.

Z průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění, které zkoumalo kvalitu sousedských vztahů, vyplynulo, že nejmladší dotazovaná skupina tedy lidé ve věku mezi patnácti a devatenácti lety si častěji než jiné věkové kategorie nepřejí mít za sousedy staré lidi. Uvedlo jich to jedenáct procent. Naopak lidé v seniorském věku častěji uváděli, že jim mladí sousedé nevadí.

„Oddaluju stěhování do domova seniorů jen proto, že se nechci obklopovat starými lidmi. Mně pomáhá, když se z balkonu dívám na děti u nás na hřišti, když si v obchodě řeknu pár slov s mladou prodavačkou, když pokecám s mladým sousedem a dozvím se od nich třeba něco, co s vrstevníky neprobíráme,“ tvrdí pětaosmdesátiletý Vladimír, který žije sám ve dvoupokojovém bytě na sídlišti. Dva roky u něj pobýval kamarád jeho vnuka, který ve městě studoval vysokou školu. „Bylo to skvělé soužití.  Pronajal jsme mu pokoj za symbolickou částku, on občas nakoupil, uvařil, někdy jsme večer dali pivko, probrali jsem co se dělo a já v té době omládl tak o dvacet let,“ tvrdí Vladimír.

Z průzkumu Hypoteční banky, který si také kladl za cíl mapovat sousedské vztahy v Česku, vyplynulo, že většina Čechů považuje za ideálního souseda člověka, který zdraví, je slušný, neruší hlukem, nedělá nepořádek, občas promluví, ale respektuje soukromí.

Kdo takového má, měl by být šťastný, protože v poslední době úřady, policie i soudy řeší řadu případů, kdy sousedské neshody vyvrcholily děláním různých naschválů, hádkami i fyzickým napadením.

Nejčastěji jsou rozbuškou lidé, kteří kouří a obtěžují tím ostatní obyvatele domu. A vadí víc mladým, konkrétně ve skupině mezi patnácti a devatenácti lety nechce kuřáky za sousedy čtyřicet dva procent lidí. Naopak lidem ve věku nad padesát let sousedé kuřáci vadí výrazně méně.

Shoda panuje u sousedů, kteří jsou závislí na drogách, ty nechce osmdesát sedm procent Čechů, jen o deset procent méně odmítá souseda alkoholika.

Celkově ale z několika průzkumů vyplynulo, že většina Čechů hodnotí vztahy se sousedy pozitivně a čím je člověk starší, tím je má lepší. Ideální je mají lidé ve věku nad šedesát pět let a obyvatelé vesnic. Takže se zdá, že padá další mýtus o ubručených nesnášenlivých starých lidech.

O čemž svědčí i zkušenost páru, který se před časem nastěhoval do malé obce v Beskydech.

„Žijí tu vesměs starší lidé a to i v těsném sousedství. Zpočátku mi vadilo, že jsou zvědaví,“ vypráví třicetiletá Andrea. „Jedna paní přinesla koláč, další soused přišel s flaškou. Pořád někdo stál u plotu. Já na to nebyla zvyklá, štvalo mě to. Manžel je družnější, ale svého času byl každou sobotu večer opilý, protože mu každý soused neustále někdo naléval. Ti dědové jsou evidentně odolnější a na slivovici zvyklí. Ale postupně se tak nějak uklidnili, všechno si sedlo a já bych se už do města nevrátila. Došlo mi, jak důležité je mít se sousedy dobré vztahy. Až tady mi to došlo. Sousedka pohlídá dítě, já ji za to odvezu autem, když potřebuje k lékaři a podobně. Nedávno se přistěhovala další mladá rodina a vypadá to, že naše soužití různých generací bude i dál fungovat,“ uzavírá své vyprávění s tím, že i zpočátku trochu otravný soused se nakonec může stát kamarádem.