Dávat si novoroční předsevzetí je celkem normální praxe. Otázkou ale je, do jaké míry je pak tito lidé naplňují. Respektive, jak jsou schopni je naplnit.

Já si dávám pouze jedno předsevzetí. A to, že se chci dožít toho, abych si mohl dát následující rok předsevzetí nové. A to samé. Takové předsevzetí pro předsevzetí. Ale proč ne? Zatím ho naplňuji. A docela rád. 

Jaká předsevzetí si asi dávají čelní politici? Já jsem v tomto případě skeptický. Důvodně si myslím, že si dávají předsevzetí, že budou co nejdéle politizovat, mít se dobře a štvát lidi. A hlavně, jsou si vědomi své nepostradatelnosti před národem. To je, myslím, pro ně to nejpodstatnější.

Když si dá takový politik před národem nějaké předsevzetí, jinými slovy předvolební slib, těžko může počítat s tím, že ho beze zbytku naplní. Politika je holt disciplína hodně nestálá.

Já mám, občas, takovou, až zvrhlou chuť, někoho z té dlouhé plejády významných nakopnout, a s pořádným rozběhem, do zadní části těla. Netýká se to, pochopitelně, nikoho z mých známých. Ti jednak nepatří k významným lidem, a hlavně jsem rád, že je mám. Nepotřebuji je nakopnout. Spíš pochválit, že existují. Případné nesrovnalosti vyřešíme vždy v pohodě v kavárně.

Ta chuť někoho nakopnout se týká obvykle někoho z politiků a je úplně jedno, jestli patří k politikům, kteří jsou momentálně u vesla, nebo patří k opozici. Takové předsevzetí je, bohužel, pouze teoretické. I kdybych ho mohl realizovat, moc bych si nepomohl. Právě naopak.

Já nerad sám sobě něco slibuji. Natož někomu jinému. Maximálně někomu slíbím, že půjdu s ním do kavárny. To se skutečně splnit dá. Ale nějaké dlouhodobé sliby jsou pro mne, vzhledem k pokročilému věku, už poměrně chimérické a nesnadno splnitelné. A tak žiji den ze dne, a raději bez nějakých velkých slibů. Jo, tak to se splnit dá. I když ne každý den probíhá podle mých představ. Ale takový je už život.

 

.                                                                

 

*