„Haló, záchranka? Můj devadesátiletý otec je v bezvědomí, prosím přijeďte co nejdříve,“ volal jsem na stopadesátpětku tísňového volání. Záchranka přijela do deseti minut.

Po ošetření tátu nakládali do sanitky. Lékař pouze řekl, abych ráno zavolal. Díval se mi při tom do očí a já, mu rozuměl.

Druhý den ráno, zazvonil telefon: „To je pan Dvořák? Tady nemocnice Kolín. Váš otec se probral, ale je dezorientovaný, mluví z cesty. A také se po vás pořád ptá.“
V nemocnici okamžitě běžím za sestrou.
„Tak co? Jak je otci?“
„Je při vědomí, ale nechápu to. Pořád chce nějaké knihy a slovníky, že musí něco psát. Zdá se mi takový popletený.“
Když jsem se vrátil domů, všichni se na mě nedočkavě vrhli: „Co je s dědou? Jak mu je?“
„Dobře, je v pořádku!“
„Ale vždyť říkali, jak je dezorientovaný!“
„Chtěl po sestře rusko-německý slovník, že nebude v nemocnici jen tak ležet a potřebuje pracovat. Prostě sestřička nechápala, že by mohl chtít devadesátiletý děda opravdu slovník.“
Všichni se začali smát. Moc dobře jsme všichni věděli, že můj táta strašně rád čte a překládá. A to byla známka, že je naprosto v pořádku.
Slovník jsem mu nazítří dovezl a za týden ho propustili domů.
Dožil se sta let.

 

Vyprávění podle skutečné události, akorát jsem změnil jména