Totenbrett. Umrlčí prkno. Nebožtíkovo poslední poležení doma. Na Šumavě bývalo v každé chalupě, aby její obyvatele Smrt kmotřička nikdy nezaskočila. Dávný praktický zvyk, který k nám přišel s německými kolonisty z Bavor.

Dnes nás to může děsit. Přesto ale o tomhle prkně občas mluvíme. Naše máma například. Neměla nikdy ráda velké plánováni. Přípravy a složité domluvy proto povětšinou glosovala suchým sdělením: V tý době už můžu ležet na prkně... Před ní to prý říkávala její maminka a babička. A už to používám i já..

Umrlčí prkna v Železné Rudě na Šumavě (Foto: Šárka Bayerová)

Lidé kdysi mívali ke smrti lepší a přirozenější přístup. Ostatně, vždycky patřila k životu. A proto taky ta prkna. Šlo o nutnost. Zemřelý musel ztuhnout natažený a nezprohýbaný. No a v západních Čechách bylo právě zvykem položit nejdříve nebožtíka na speciální prkno, aby mohl být poté důstojně uložen do rakve. 

 U města Regen v Bavorsku (zellertal-online.de)

Jenže zrovna na Šumavě to v zimě povětšinou nešlo. Bývala tam hodně promrzlá zem. A taky samoty, které byly za sněhu úplně izolované. A tak často zemřelý zůstával v chalupě se svými živými. Někdy jen pár dní, než si na hřbitově hrobník pomohl ohněm.  Většinou ale zesnulý ležel na svém prkně ve studené komoře až do jara...

Možná právě proto se umrlčí prkna začala zdobit řezbou a malbou. A hlavně nápisy, které informovaly o tom, jak nebožtík žil a jaký byl. Takhle zkrášlená dřeva předposledního poležení se po pohřbu umísťovala na veřejná místa. Podél cest,  na stromy nebo také do štítů chalup. Později často lemovala hřbitovy nebo byla v hlavách hrobů namísto pomníku.

V Kepelském Zhůří u Rejštejna na Šumavě (ceskehory.cz)

K umrlčím prknům měli lidé obrovskou úctu. Především bylo nemyslitelné použít je jako materiál k výrobě čehokoliv. Přesto se vyprávěly odedávna  na Šumavě pověsti o jejich znesvěcení. Třeba o dvou lakotných truhlářích, kteří to zkusili. Prvni z ukradeneho posvátného prkna udělal vál na nudle. Druhý nebyl žádný troškař, takže vyrobil dokonce skřín. A oba svá dílka prodali do výbavy nevěst. V prvním případě novopečené hospodyňce nudle zběsile seskakovaly z válu a ona je honila po celé světnici. Ubohé těstoviny a novomanželka byly natolik vyděšené, že mladý hospodář hned vzal výrobce děsivé kuchyňské pomůcky pod krkem. A truhlář se k hrůznému činu přiznal. Druhý případ,  kdy šlo o tu almaru, byl  přímo horor. Tehdy si totiž už o svatební noci (!) přišli nebožtíci pro svá prkna osobně...

Naštěstí šlo o případy ojedinělé. A tak můžeme ještě umrlčí prkna vidět. Třeba v Muzeu Šumavy v Železné Rudě nebo u kapličky sv. Antonína a sv. Barbory tamtéž. Dodnes je najdeme i na některých šumavských hřbitovech nebo u cest. Takové malé, ale silné svědectví o zvycích našich předků...

 

Fakta: Muzeum Šumavy, sumavskehvozdy-estranky.cz