Křídla                    

 

Když se jako kluk bezmocně potácel mezi jedním a druhým výpraskem a nikde nenacházel radost, zastání a oporu, začal se v něm, jak to umí jen přizpůsobivost života, pomalu rodit takový náhradní život, náhradní svět, kde nebylo nic z toho, čemu nedokázal svými ubohými silami čelit. Byl to svět tam uvnitř, kam nikdo nemohl, kde se mohlo stát cokoli, ale vždycky to bylo dobré a krásné. Pomalu se v něm rozvíjel nekonečný svět představ, snů a fantazií a on byl konečně silný, statečný, všem pomáhal a všichni ho obdivovali, všude cítil respekt, uznání a plachý obdiv krásných dívek. Jednoduše pravý opak toho, co denně zakoušel ve světě venku, když otevřel oči a ukryl nitro před nepřátelským okolím. Snění se ale stávalo pro svou neodolatelnou krásu tak svůdným, že se k němu uchyloval stále častěji a na stále delší dobu, takže už pak s postupem času byl ve snech více a skoro přestal rozlišovat a oba světy se povážlivě prolínaly a míchaly a on byl neustále upozorňován, aby se probral a přestal fantazírovat a koukal pokračovat s tím odhazováním sněhu, než bude dřív jaro. Nejhorší to bylo ve škole, která  ho  bavila, jak vrtání stoliček, ostatně jako všechny.  Soušky učitelky už si zvykly, že je malý Jan zase v limbu, no aspoň nevyrušuje, jako ten trvale k smrti znuděný propadlík Gejza, který si hodiny zpestřoval střílením rýže trubičkou z krajonu. A tak malý snílek uháněl na Bucefalovi proti divokým hordám Peršanů nebo jako nejbližší spolupracovník Old Shaterhanda likvidoval stovky zcela neslušných a úplně záporných postav. V tomto ohledu se skutečné peklo představivosti rozpoutalo ve škole po odvysílání Sedmi statečných, kteří všem klukům jasně předvedli, jak na to a kým chtějí definitivně být, což ostatně někteří deváťáci klidně psali do anonymních dotazníků o volbě povolání. O přestávkách všichni lítali po chodbách a celuloidovými trojúhelníky, které nahrazovaly dost nedostatkové kolty, a pálili proti sobě divočeji než v originále. To bylo ještě navíc neustále doprovázeno skutečnými rvačkami o možnost nosit jméno Vin nebo Brit a vůbec všude svištěly kulky, že ředitel raději zalezl a četl si v bestseleru Závěry 10. sjezdu dokud to nepomine. A pominulo, jen u Jana se pouze změnily kulisy, historická epocha, kontinent a vysněná kráska, to podle toho, která z dívek se na něj, možná omylem, usmála. A tak byl neustále po svém blažený a vždycky někde daleko a vysoko. A to doslova, protože vysoko...to ho provázelo jako nejkrásnější sen až do dospělosti a křídla si odepnul teprve, když měl možnost si připnout křídla v reálném životě na rogalu. Ale to jako malý ani netušil, byl si jistý, že malý bude pořád, a tak si skoro každý den, alespoň na chvíli, nasadil ten svůj tajemný vynález, roztáhl ruce a už plul nad jejich sídlištěm, pak to vzal kolem měděnkou zašlé báně porubského kostela dolů k zámečku, nahlédl oknem, kde uviděl sebe, jak mučí housle nesnesitelnými zvuky, pak se vznesl nad Věžičky s budovatelskými sgrafity plnými nadutých dělníků a nehezkých družstevnic s ostrými srpy. Tiše se nesl dál nad hlavní třídou k věžním hodinám, kde na malou chvíli zahlédl mezi zdí a obřími ručičkami čističe na vachrlatém prkýnku pucovat ciferník hadrem na tyči. Dole chodily jen klobouky, čepice a šátky, to jediné, co bylo z lidí vidět, nikdo netušil, že se nad nimi vznáší větrem se zalykající letec. A když ho už město nebavilo, stačilo se jen natočit trochu proti západnímu proudění a za chvilku byl nad rozoranými poli, která vlnkami brázd připomínala hladiny rybníků, otřel se o špičky topolů, nabral rychlost skluzem přes padoly do údolí, aby se prudce vznesl výš a ještě výš a vítr sílil a on byl rád, že se dobře oblékl, protože jinak by mu byla nad Oderskými vrchy zima, ale dnes už se musí vrátit. Letěl by dál, mnohem dál, protože všude jinde byl skutečný, krásnější život, že tam někde za rovinami i těmi vzdálenými kopci v oparu, až tam To bylo, muselo být. Proč by jinak tak toužil se tam vydat, uvidět, ucítit a konečně To najít, konečně být Tam. Tenkrát a vlastně ani dnes nevěděl, co hledá, nevěděl, že Tam je jen místo, ze kterého bude vyhlížet další vzdálené Tam, a vlastně až dnes, kdy už to nepotřebuje vědět, kdy už to není důležité, kdy už je pozdě něco změnit, teprve teď chápe, že to, co ho pohánělo, není Tam, ale Tady a že To v dálkách nenajde, když to nenajde v sobě. Malý letec. Jak by to tenkrát mohl vědět, když si tím nebyl jistý ani dnes ten starý chlapec. Tolik velkých slov, tolik vyčtené moudrosti a definitivních závěrů a tolik nepoužitelných pouček, protože žít každodennost je úplně něco jiného, než o tom přemýšlet a ještě hůře, mluvit. Nakonec byl prostě šťastný, byl sám, byl mimo dosah té vařící kaše, kterou musíme všichni nedobrovolně hltat, abychom byli. A zase ta slova a opět se tak žalostně míjela s tím pocitem závratě, větru, z kterého slzely oči, ta nádhera udivených sokolů, lišek poplašených velkým stínem, zmijí spících na plochých kamenech ukrytých pod neprostupným ostružiním. Krása. A znovu letí a nad Těškovicemi to stočí a pomalu a plavně a nádherně… Bože, nikdo nemohl být šťastněji, děkoval nebesům, že mu dala poznat, jak může být krásně, že může létat, a čert to vem, že je to jen ve snění. Rozhodně lepší než posmrtně mučit Ševčíka za jeho houslové etudy nebo nastavovat tu část těla, která nebyla od posledního výprasku tak bolavá.

Obrazy toho úžasného, i když vybájeného světa, byly tak realistické, že se v něm zabydlely už navždycky a i dnes se mu čas od času přihodí, že se z nitra vynoří sám, bez vyzvání příběh, který ho úplně pohltí, a on se nechá unášet tím krásným sněním jako tenkrát a letí daleko, předaleko až tam, kde byl tak šťastný.

 

Více na : janpodesva.weebly.com

 

 

 

P.F. 2026

 Stačí, když nebude hůř.