Jako důchodce používám k přesunu v našem městě hromadnou dopravu. Na rozdíl od mých vrstevníků jsem auto odložil a prodal. Jezdím zdarma, žádné náklady. Myslím si, že mé reakce jsou pomalejší a ještě budou pomalejší. Docela mě ohromila zpráva, že devadesátiletý řidič srazil na přechodu muže s dítětem. Myslím si, že my senioři bychom se měli nad svými schopnostmi zamyslet. Tím netvrdím, že to platí obecně, ale pokud pociťuji, že mám s řízením problém, tak je nejvyšší čas toho nechat.

Vracím se k té městské hromadné dopravě. Z obecné psychologie je i pro laika známo, že lidé si do své „bubliny“ cizího neradi pouští. Jenže v MHD to musíme strpět. Jako v nemocnici na pokoji dalšího pacienta. Sedadla jsou těsně vedle sebe. Jak lidé to řeší? Sednou si do uličky nebo na vedlejší místo položí tašku, nákup či batoh. Tím zamezíme přisednutí neznámého. Říká se tomu „hradba“.   Nevadí mi to, když je dopravní prostředek poloprázdný, to i já si svůj batoh pohodlně položím vedle sebe. Jakmile se, ale začne prostředek  plnit, tak si  ho přesunu na svá kolena.

Autobus praská ve švech. Pouštím sednout starší ženu a přitom se obrátím přes uličku na ženu, která zabírá dvě místa: „Vy máte zaplacena dvě sedadla“? Hrála mrtvého brouka. Myslím si, že by lidé neměli být k tomu sobeckému chování lhostejní. Upozorňovat na to a tlačit formou konkrétních stížností Dopravní podniky, ať přijmou opatření, aby k tomu nedocházelo. Například doplnit Přepravní řád, kde by řidič přes upozornění, měl takovou osobu vykázat z dopravního prostředku.