My

 „Myslím si, že existuje jen jedna pravda o mužích,“ řekl už o poznání klidněji Arny a bylo jasné, že tohle si pečlivě promyslel.

„Je to pravda o jejich nekonečném utrpení, pro které zasluhují všechnu něhu světa. Je obsažena v tom antickém podobenství o Tantalovi. Staré báji, která není vůbec o jídle a pití, ale o nenaplnitelné touze, je o hladu, ale o hladu smyslnosti, kterou není možné uspokojit. Jen se kolem sebe podívej, celé dny jsme vystaveni tolika výzvám, provokacím  a dráždidlům, že už si svoji nesvobodu ani neuvědomujeme. Je to jak kobercový nálet, bombardování křehkostí tančících kotníků, bodavý klapot morseovky  podpadků, všude ty hadovité linie nohu a dech beroucích představ, sambodrom boků, kdy je každý krok kývnutím prstu,pevnost,pružnost,houpavost i příbojové vlny prsou, všechna ta psedocudná průhlednost, erotické kladkostroje přesek, ramínek a háčků, pootevřené vlhké  rty,  kolouškovské šelmy víček, jemné pastelky prstů a čarovná nepopsatelné nádhera tváří. Mám pokračovat, na co jsem zapomněl, na předklony vždy znovu definující dokonalost ženského pozadí, nebo záblesk zázraku zachycený ve výstřihu, kutálení perliček smíchu, na kterém spolehlivě uklouzneš? A co třeba nepatrný dotek vánku prstů a vůně vlasů, která chytá do sítí poletující ptactvo, všechno to mhouření, šeptání, náznaky a zdánlivá bezmocnost, všechna ta do lepkavých pavučin oděná nahota…“

"Ještě chvilku Arny a uděláme se.“

„A nemám pravdu, Jene, k čemu ty vytáčky, když víme, o co jde. Na každém kroku jsou dívky a ženy nádherné, že to ani nemůžeme snést a jsou tady blízko, na dotek, a my máme neukojitelný hlad a ony jsou na dosah, jen za nepatrným, neviditelným oplocením  s  10 000 volty společenských norem! A my víme, že se rozplynou, když se přiblížíš, protože nejsou skutečné, je to jen iluze, kterou do nás chrlí sopka chtivosti někde z epicentra v podbřišku. Tantalův neukojený, neukojitelný hlad uprostřed hodokvasu krásy. To jsme my všichni, a ony to dobře vědí a se stále svůdnější rafinovaností utahují palečnice naší bezbrannosti."

„Víš, Arny, jedna věc tu nesedí, ten Tantalos, když už sis to tak hezky naformuloval, šílí hladem a žízní, všechno má na dosah, ale když se pro to natáhne, tak všechno zmizí a pořád dokola. Dobře, ale on zabil syna a naporcoval ho bohům, kteří ho takhle potrestali, ale proč my, co jsme jim udělali my.“ Arny byl evidentně připraven na všechno a Jan hned litoval, že to neprokoukl a dal kamarádovi prostor k obšírnému výkladu.

„Nic, oni nás netrestají, je to mnohem praktičtější, všichni se musíme natahovat, aby se ukázalo, kdo je něj…,ten se smí napít a ochutnat, jde jen o právo předat nejlepší genetickou informaci. Přírodu nezajímá, že trpíš, asi to považuje za naši privátní věc. Prostě nás nutí k maximální snaze. Je to jako s tím převtělováním. Polovina lidstva věří nebo aspoň doufá, že se po smrti znovu rodíme v jiné podobě, ale proč o tom neexistuje sebemenší exaktní důkaz. Buď to jednoduše není pravda nebo to vědět s jistotou nesmíme. Přestali bychom se snažit, ve chvílích sebemenšího utrpení by to každý vzdal. Ženy by přestaly rodit a stačila by tříska pod nehtem, abys to tu zabalil. Vždyť se zase vrátíš, tak co.? Nemám pravdu.?“

„No, bezva, tak už toho raději nechme, oba víme, že sis od žen vystál svoje, ale tohle sebe upalování  a promiň, trochu pouťové žonglování se slovy nepomůže.“ Jan už chtěl pryč od té manželské čalamády, která byla do nekonečna, a vždycky vedla u přítele ke smutku, prázdnotě a vyšší frekvenci pití, což ho brzy učinilo nepoužitelným.

"Já jen chci mít jistotu, že to nebyla moje vina…To je všechno.“

Tady mohla pomoci jen koňská dávka bezcitnosti, a tak mu Jan řekl, že ano, že za to opravdu  může , ale že nezná nikoho z našeho druhu, kdo by si za to nemohl, a když jsou všichni vinni, tak jsou všichni nevinni, protože „… máš pravdu, my chceme být sváděni, i když víme, že nám nic nepomůže, a přesto budeme stále prosit, aby nepřestávaly, protože to jediné opravdu chceme. Jsme nemocní, narkomani a bez dávky už nemůžeme být.“

Oba muži se zvedli hnáni stejnými pohnutkami a vyšli před dům uklidnit se pohledem na věčnost noci.

„Je mnoho krás, nemyslíš?“ Hlesnul tiše Arnošt.

 „Ovšem, nekonečně mnoho, na každém čtverečním milimetru.

 „To jste vy výtvarníci, vidíte něco, kde není nic.“

Jan pokýval hlavou, zamručel a vzhlédl k terapii vycházejících hvězd.

 „Je na Tantalova muka nějaký lék?“ Vypadalo to, že Arnošt myslí otázku vážně.

 „Určitě a myslím, že spolehlivě funguje, dokud není jeho účinek systematicky torpédován salvami rumu.“ Pronesl učeně Jan, ale nevěřil si ani slovo.

Oba se hořce pousmáli.

 „Neřekl jsi jaký?“

 „Jaký, jaký?“ Vykrucoval se Jan, který potřeboval na odpověď více času.

 „No, jaký je lék pro nás erotické smažky?“ Naléhal Arnošt. Tušil, že kamaráda zlomyslně vehnal do úzkých a konečně se zas po dlouhé době dočká odpovědi, nevím.

Jan chvíli předstíral přemýšlení, protože okamžitá odpověď, by ho usvědčila, že na tyhle věci také pořád myslí a už dávno si vystavěl pro všechny případy obranný val z řešení, které moc nepomáhalo, ale znělo jednoduše, srozumitelně a občas i zabralo.

„Dívat se a radovat se, protože palivoměr nefunguje a nikdo neví, kdy dojedeme.…To ostatní si sedne.“

 „Jo, hezký doušek pro osvěžení na poušti.“ Usmál se Arny.

 „Jen klid, kamaráde, zítra už zase budou dveře v pantech.“

„Tak jo, dem dovnitř, příšerná kosa.“

Pak už o Tantalovi nemluvili až jednou, když bylo vše pod závějemi dalších událostí a spadlé listí pohřbilo křivdy, stejně jako řeka odnáší každý příběh k břehům zapomnění. Uprostřed hovoru o krizi důvěry v možnosti racionálního stanovení priorit sociálních konfigurací se Arnošt   zarazil  a jak Pavel z Tarsu, celý osvícený a sevřený soustředěním, aby to nespletl, tiše pronesl.

„Ale vždyť Tantalovi zbyly oči, nám zbyly oči, nechali nám je, abychom se mohli do posledního dechu radovat z krásy. Oči jsou nejsoucitnější dar bohů, věděl jsi to, Jene?“

„No a neříkal jsem to, ty mě vůbec neposloucháš, myslím, že tady nadarmo rozhazuju perly…“A pak se už jen zasněně díval a usmíval.

 

Více na : janpodesva.weebly.com