Adventní (neboli v minulém režimu předvánoční) čas pro mne nikdy nebyl dobou nervů, shánění dárků, nákupů, a už vůbec ne šíleného úklidu. Dárky svým blízkým nakupuji během roku, na adventních trzích už jen nějaké drobnosti pro radost, a to především v charitativních stáncích. Svůj čas raději věnuji těm, které mám ráda a s nimiž je mi dobře.

Proto jsem se rozhodla zajet do kočičí kavárny Šťastné tlapky Fénix v Havlíčkově Brodě. Ještě předtím jsem si prošla trhy na Havlíčkově náměstí, koupila pár drobností a zastavila se u Stánku dobrých skutků (viz FD 17. 12.), podporujícího havlíčkobrodské útulky pro opuštěné psy a kočky.

Čímž chci nenápadně naznačit, že se mi v kabelce … no … spíše středně velké tašce, hrající si na „kabelku“, ocitlo několik věcí, který mírně navýšily objem i hmotnost tohoto dámského zavazadla.

Značně promrzlá, neb jsme na Vysočině, jsem dorazila do kočičí kavárny. Po počátečním pozdravení s paní majitelkou a některými kočičkami jsem zasedla k jednomu ze stolečků, objednala si kafíčko a něco na zub. Pomalu jsem rozmrzala, zamlžovat se přestal i můj foťáček .. ano, to jsem zapomněla napsat .. i on je poněkud prostorově a váhově výraznější … a já začala pobíhat po kavárně, švitořila s některými hosty a fotila a fotila …

Maskota kavárny Fénixe (zrzounek vlevo) si ostatní kočičky předcházejí

Jen ve zkratce. Kočičkám se daří dobře, hosté si pomalu začínají nacházet cestu na nové působiště kavárny, k osazenstvu přibyla jedna nová micinka.

Majitelka kočičí kavárny Lucie Plíhalová si život bez svých "dětí" už nedokáže představit. Děkuje všem íčkařům, kteří jejím svěřencům pomohli po ničivém výbuchu původní provozovny. Transparentní účet 000000-5805066093/0800 je platný už jen do konce letošního roku.

Občas jsme prohodily slovo i s paní majitelkou, a mně se pomalu nachýlil čas odchodu na autobus. Vytáhla jsem ze své „kabelky“ složenou nákupní tašku a obřadně do ní vložila dvě láhve vynikajícího merlotu, neboť … Vánoce a Silvestr za dveřmi, a i když nejsem žádná „zpitka“, dobrému vínku neodolám ;-) Navíc na něj letos budeme dva.

Než jsem se doplazila na autobusové nádraží (asi polovinu cesty do kopce), měla jsem na rameni vytlačenou rýhu jak po okopávání brambor a ruka, v níž jsem nesla kabelku s foťákem a dalšími věcmi, mne začínala lehce brnět. Hodina cesty ve vyhřátém autobusu udělala své. V paměti jsem si přehrávala pozitivní zážitky uplynulého dne, vzpomínala na všechny milé lidi, s nimiž jsem si popovídala a těšila se domů.

To bych ovšem nebyla já, abych se po vystoupení nezaúkolovala … Zatímco jiní trpně čekají, až jim někdo zadá, co mají dělat, já jsem v tomto oboru mistr nad mistry. Ani ne tak ve vztahu k ostatním, ale zejména k sobě. Místo, abych šlapala nejkratší cestou domů (i tak dvoukilometrovou), začali mi v mozkovně vrtat červíci … Nemají v Lidlu náááhodou slevu na kočičí stlaní? A nechtělas náááhodou doplnit zásobu toaleťáku?

Njn, tak teda jóóó … Však to mám po cestě … Skoro .. Opatrně dám do košíku desetikilový pytel stlaní, velký balík čtyřvrstvého toaletního papíru … a co jsem to ještě … ?? Jasně, malý hrášek, uzené na Nový rok k čočce, a hele … mají krásná jablka … a pomeranče v akci … a také citrony by se hodily ….

Co vám budu povídat … Ani byste nevěřili, co všechno se vejde ke dvěma lahvím vína o obsahu tří litrů dohromady. To jsem zapomněla dodat. Na jedno rameno tašku s vínem a nákupem, do ruky obtěžkanou kabelku a balík toaleťáku (ještě, že má ouško), do druhé desetikilový pytel stlaní pro Rozárku.

Zatínám zuby a vzpomínám na Pana Božského. Zatímco já se tady plahočím, on si „vesele popelaří“, byť se mnou na dálku soucítí. (Pro ty, kteří nepochopili – jedná se o lehkou parafrázi citace z Cimrmanovy hry Posel z Liptákova - Vizionář). Chápu to… zatímco já si užívám důchodu, on vytváří hodnoty pro zahraniční firmu. Ach jo ... Nemáme to lehké ani jeden z nás.

Cesta domů ještě přes půl kilometru .. ufff .. odemykám … výtah … vstupuji na chodbu a v duchu si říkám „vyděržaj, pijaněr" …. Zatínám zuby, téměř po čtyřech se dohrabu ke svým dveřím.

Jednou rukou uchopím kouli a dveře přitáhnu, druhá zastrkuje klíč. Třetí ruka nadhazuje tašku s vínem a nákupem na rameni, abych ji nemusela válet po dlaždicích. Čtvrtá ruka přidržuje kabelku a balík s toaletním papírem, pátá ruka křečovitě svírá ucho papírového pytle se stlaním. Šestá ruka pomalu rozepíná a stahuje kozačky …

Hinduistická bohyně Párvatí bývá většinou zpodobňována s dvěma páry rukou, někdy ale až s osmi ;-)

Moment, vždyť mám jenom dvě … Nebo ne? No jasně … jsem jak ta hinduistická bohyně Párvatí, bohyně lásky a oddanosti, manželka boha Šivy.

Vlastně to má logiku … Mám-li Pana Božského, musím se cítit (i kdybych nechtěla) jako bohyně. To už ale padám v předsíni na koberec, Rozárka mi dává „dršťkovou“, kdeže jsem celý den, že je jí doma smutno … Ale to už by bylo na jiný článek :-)