V diskuzi na našem webu jsem kdysi četl, že pokud někoho miluji, nepotřebuji kompromisy. Nebo přijetím kompromisu se podřizuji a má osobnost se tím zeslabí. Podle mě je to právě naopak. Vztah to posílí. Proč? Někdy se stává, že někoho mám rád a zároveň ho mohu nenávidět. Lze to. Jsou chvíle, kdy si partneři lezou na nervy nebo si jeden myslí, že jeho vztah není naplněn. Někdy se také stává, že jeden druhému provede něco, co je mu nepříjemné. Zatímco z kompromisu získáme oba dva.

Mezi páry působí vzájemná interakce. To znamená, že jeden ovlivňuje toho druhého. Pokud to přijmeme, tak to náš vztah upevní. Například muž, kterého kultura neoslovovala, začne chodit se svou ženou do divadla a na kulturní akce. Naopak třeba muž přitáhne ženu na kolo, turistiku a jiné sporty. Vzájemně se obohacují. Dále si slaďují pohledy na život, jeho hodnoty a jeho smyl.

Jsme se ženou skoro 44 let, vím, že mě má ráda, ale jsou chvíle, kdy mě může i nenávidět. Vracím se z tenisu a na botách mám rezidua (zbytky) antuky. Nechce se mi vyzouvat přede dveřmi a ve špinavých botách se vplížím do předsíně. Koleduji si o průser, protože ji manželka před půl hodinou vytřela. Ve dveřích z kuchyně se objeví Bůh pomsty. Její rozšířené zorničky nejsou z lásky, ale z nenávisti. Budu se příště zouvat na rohožce. Proč, Protože si ji vážím, co pro mě udělá.  Někdy se třeba partneři „do krve“ hádají, zda dovolenou stráví na horách či u moře. Mohou se přece domluvit na kompromisu.  Jednou tak a podruhé jinak. Oba potom budou spokojeni. Samozřejmě jsou situace, kde kompromis nejde uplatňovat. Nelze říci ženě: „Dobře, já budu s milenkou trávit pouze jeden den v týdnu. Nebo se opiji jen třikrát za týden“. Kompromisy vztah zjemní a napětí mezi partnery se ztlumí.

Zrovna poslední dobou je manželka nějak podrážděná. Musím vypátrat proč tomu tak je. Určitě si to vyříkáme a domluvíme se jako obvykle. V únoru jde do důchodu a budeme si zvykat na to, že budeme spolu trávit více času. Vím, že asi to soužití nebude jednoduché. Již o tom přemýšlím a mám plán. Ráno ji nechám v klidu vařit oběd, seberu míč a půjdu na nedaleké hřiště trénovat přihrávky v nohejbalu. Po obědě mi řekne: „Pojď si na chvíli lehnout“. Je to takový náš rituál, kdy půl hodiny odpočíváme a povídáme si. Ona zapomene, čím ji štvu a já přestanu zuřit, že je protivná.   Ilustrační foto je z období mládí, kdy jsme se ženou zdolávali vrcholy slovenských hor. Tato společná aktivita nás po 45 letech neopustila. Zpevňujeme tím naše dlouholeté manželství.