"Když se na Štědrý den postíš, Péťo, to znamená, že celý den nebudeš nic jíst,  tak uvidíš  večer zlaté prasátko", řekla babička jako každý  rok před Vánoci, přestože dobře věděla, že se její  snacha  zase bude zlobit. "Nenavádějte ho, mami, k takovým  nesmyslům, to přece není  pro dítě zdravý, celý den nic nejíst . Pak se večer nacpe a bude mu špatně."

      Babička  se ale jen tajemně usmála a mrkla na Péťu, jako že mamka tomu nerozumí, protože vidět zlaté prasátko  je přece o Vánocích  to nejdůležitější, to dá rozum. Péťa si samozřejmě myslí, že nejdůležitější  o Vánocích jsou dárky , ale přesto mu to prasátko nejde z hlavy. Jak asi vypadá?  Jako  to naše, co ho máme v  chlívku  a jmenuje se  Pepa 3. ? Je stejně  tak tlusté,   veliké , chrochtá a přitom zlatě září?  A kde by ho vlastně Péťa uviděl, kdyby se,  jak říká babička, "postil"? Už to starodávné slovo vzbuzuje v Péťovi  divný pocit a strach z hladu.  Baští moc rád, a o Vánocích je všude tolik dobrot! 

     Zažene tu hroznou představu, že si celý den nevezme ani jeden vanilkový rohlíček nebo vosí hnízdo a přemýšlí o tom, jestli maminka nechce,  aby se postil ne kvůli jeho zdraví, ale protože nechce mít to velké tlusté i když zlaté prase ve svátečně uklizeném obýváku. Určitě to bude kvůli tomu!  Maminka totiž  každý rok tím úklidem Vánoce Péťovi trochu kazí. Všechno se  čistotou jen leskne a  maminka zuří  kvůli každé kapce na parketách a drobečku na koberci. Péťa  se bojí někam šlápnout a  táta se v bytě raději nezdržuje a tráví  ten krátký čas co je doma raději v garáži  nebo u Pepy 3. v chlívku. Maminka tvrdí, že k lidem, kteří nemají uklizeno, Ježíšek nepřijde!

     Péťa tomu vůbec nerozumí, proč by  na tom Ježíškovi  mělo tolik záležet,  vždyť je to malé miminko, jako je Vojtík tety Aleny. Toho tedy určitě, když přijdou na návštěvu, nezajímá, jestli mají vyluxováno!  Ten má jen pořád  hlad a chce se hlavně  chovat, jinak  tak strašně  křičí , že se Péťovi může hlava rozskočit.  Zatím je pro něj jako bratránek naprosto nepoužitelný,  hrát  se s ním nedá, ani  k  Pepovi  3.  do chlívku ho Péťa  nesmí   vzít, aby je seznámil.

     Snad brzy vyroste,  tedy Vojtíšek,  ne Pepa, ten je velký dost, ale to Péťa taky vyroste a zas to nebude jako u Kropáčků, kde jsou kluci od sebe jen rok a půl. Péťa  s nimi lítá venku, jsou to jeho nejlepší kamarádi a když je čas jít domů, tak je mu to líto, že ti dva jdou spolu a on se plouží domů sám.

     Ale jak by se to zlaté prasátko k nim domů dostalo ? A kam by ho pak dali? Možná k Pepovi do chlívku, ale co pak? A co kdyby se postila i mamka a taťka? To by pak měli v obýváku zlatá prasátka  tři ?

Péťa je z toho jelen a myslí na  Kropáčkovi,  kteří mají  kromě jeho kamarádů ještě  2 holky a bojí se domyslet, jak by to mohlo na Vánoce u nich doma vypadat.

     Mohl by se zeptat babičky, konečně to ona mu to do hlavy nasadila. Ale mamka už velí, že se jde domů, vždyť ona přece ještě musí uklízet, aby to Vánoc stihla, ach jo.

     Do Štědrého dne  zbývá ještě dost času, ale Vánoce už  strčily své prstíky do dveří, jak hodné Jezinky se  plíží do domu a voní cukrovím, které maminka každý večer peče a znějí koledami, co si k tomu  přehrává.   Péťa už si  pomalu chystá dopis pro Ježíška, který   položí večer za okno na římsu a bude  čekat, zda si ho Ježíšek vezme.

     A tak Péťa přestane myslet na zlaté prasátko a zabývá se další záhadou, kterou je právě ten  Ježíšek. Tentokrát  neřeší, jak je to s jeho   nutkavou potřebou  uklizených domácností, ale  v hlavě  mu leží hlavní problém: Jak si to miminko dokáže vzít tolik dárkových seznamů   z říms domů, někdy i hodně vysokých  a pak  dát pod stromeček  dárky? Jak je nakupuje, převáží a kde na ně bere penízky, když nechodí do práce? Kudy se dostane do obýváku pod stromeček, když nikdo nezvoní  a okna jsou zavřená … ...

     U Kropáčků chodí Santa Klaus, to si Péťa umí lépe představit, jak Santa  kupuje a nakládá dárky na saně tažené soby a vypadá přitom trochu jako  Péťův děda. Toho měl Péťa moc rád, ale pamatuje  si  ho pořád míň a míň , ale ty vousy a červenobílou kostkovanou košili, to ano. A taky jak maminka  plakala a pak mu řekla, že děda už s nimi nebude, ukázala na oblohu a řekla, že je v nebíčku,  tam na tom obláčku.  „ A jak tam přistál?!“ divil se Péťa  a nikdo mu to nikdy nevysvětlil a on už se raději neptal, protože se bál, že by maminka zase plakala.

     No, ale na to, jak Ježíšek zvládne zajistit vánoční dárky pro něj a pro všechny děti, co na něj věří, to by se zeptat mohl…. Tak to zkusí, postupně u mamky, taťky i babičky, ale výsledek je nula. Odpovídají vyhýbavě,    vymlouvají   se  na nějaké  „vánoční tajemství“  a hlavně mu opakují, aby to neřešil a  byl hodný, aby těch dárků dostal hodně. Péťa z toho usoudí, že to sami nevědí a nechtějí to přiznat a už se jich neptá. Nezeptá se ani paní učitelky, určitě by dopadl stejně jako u rodičů, samé vytáčky a nic určitého, ale nabádání, aby se lépe učil, to by si určitě neodpustila.

     Tak si zajde do chlívku za  Pepou 3.  a vypráví své pochybnosti alespoň jemu.   Pepa 3.  dává najevo radost z Péťovi přítomnosti, vesele chrochtá a  Péťa má dojem,  že ho Pepa 3.  poslouchá, i když  mu samozřejmě  neodpovídá … Je to nejlepší prasátko, které si Péťa pamatuje, milé, veselé a ochočené…

      Zkusím se zeptat  jinde, rozhodne se najednou a má radost, že ho to  napadlo. Ale koho? Kropáčkovic kluci mu neporadí, ti mají svého Santu a Ježíšek je nezajímá….   Mohl by se třeba zeptat Michala od sousedů, tomu už je 11, má iPhone a tváří se jako mistr světa.   Počká si na něj, až se bude vracet ze školy  a vychrlí na něj  najednou všechny své problémy a pochybnosti týkající se logistického zabezpečení vánočních dárků tím malým miminem.

     „Ježíšek není, ty trubko, to ví přece každej, dárky ti  dávají vaši, normálně je koupí v obchoďáku nebo přes internet, schovají a pak dají pod stromek… “   zboří Michal několika větami Péťův vánoční sen a odkráčí,  zíraje dál  no svého chytrého mobilu.   A Péťa si najednou vybaví všechno to šuškání a  tajnosti,  štrachání v komoře…..   a ví, že mu Michal nelže.  Je mu to sice trochu líto, ale zase má  alespoň  jasno a už se netrápí  otázkami  bez odpovědí.  Bohužel to není jediné,  s čím se musí před Vánoci vyrovnat.

     „Jestli  nebude mít Jitrnička čas ani tento víkend, musíš sehnat někoho jiného,“ pronese maminka k tátovi rezolutně. „Pepa už se pomalu nevejde do chlívku  a  já potom taky potřebuju mít čas všechno uklidit, abychom  se tady ještě na Štědrý den neklouzali po sádle!“   „Jo, jo“ přitakává tatínek, „jen kdyby trochu namrzlo.“

     A je to tady, pomyslí  si Péťa, který dobře ví, kdo je Jitrnička a proč má namrznout. Jitrnička se říká panu Novákovi, nejoblíbenějšímu řezníkovi v okolí. Je to stejné jako vloni a předloni, ani Pepa 3. tomu neunikne.  A přitom je  to jeho jediný domácí  kamarád,  když nemá ani bráchu ani psa. O obojí psal marně  každoročně Ježíškovi a teď, když už mu Michal otevřel oči, pochopil, proč ani jednoho z nich nikdy nedostal.  Prostě se v obchoďáku koupit nedají.

     Péťovi je smutno, protože ví, že večer před zabijačkou  to bude muset  Pepovi 3. říct, jako to udělal i minule u jeho dvou předchůdců. Babička se tehdy zlobila a říkala, že se bojí,  aby Péťa neměl morbidní sklony, ale tak to není.   Pepa 3.  je  přece Péťův  kamarád  a on chce, aby se nedivil, že večer už nedostane nic do korýtka. Aby  věděl, co ho čeká  a nebyl pak ráno nepříjemně překvapený. To přece ani Péťa nemá rád, vždy je lepší všechno vědět, konečně jako s tím Ježíškem.

     Je přesně týden před Štědrým večerem  a   maminka  má plné ruce práce. Vaří kroupy v obrovském hrnci  a peče velkou  tvrdou  buchtu, která,  jak Péťa už ví, není vůbec dobrá, jako třeba pracny.   Namáčí se totiž do vody a pak se přidává do jitrnic.   Péťa se vytratí  z domu   a přes  maminčin zákaz, která  říká, že není zvědavá na to, aby si její tchyně myslela, že je Péťa  nějakej úchyl,   vyběhne jen v tričku  na  dvorek a zamíří do chlívku.  Mrzne až praští a nebe nad ním se tajemně  třpytí, a Péťa  drkotá zuby zimou a  už  nedumá nad tím, zda Ježíšek poletuje  kolem oken a sbírá dárkové  seznamy. Jednak už ví své a hlavně musí rychle splnit, co si předsevzal, než ho maminka chytne při činu.

       Pepa 3. má radost, že ho vidí, zapomene na chvíli na prázdné korýtko a strká růžový  rypáček  Péťovi do  dlaně.  „ Zítra ráno bude tvoje smrt Pepo,“  pronáší Péťa slavnostním hláskem, ve kterém jsou ale už slyšet první slzičky.  „tak se na to připrav, ale nic si z toho nedělej. Byl jsi moje zlatý  prasátko.“

 

 

  Povídka je z knihy Boženka a disidenti, která vyšla letos v říjnu v nakladatelství ČAS.

   Ilustrace : Míla Doležalová