Volné pokračování příběhů Marty a její rodiny. 

 

Během zpátečního letu si Marta v duchu hodnotila svou dovolenou. Nakonec musela uznat, že i když byla neplánovaná a tak trochu z donucení, nebyla zase tak špatná. Dostalo se jí všeho, co od takové dovolené očekávala. A jako bonus poznala řadu nových lidí. V první řadě Evu, se kterou si dobře porozumněla. Obě byly podobně naladěné a bylo jasné, že zůstanou v kontaktu i po skončení dovolené.

Rozloučení na letišti bylo chaotické. Jejichž ženská skupina vyhlížející kufry na karuselu se s každou dávkou nových zavazadel zmenšovala. Marta s Evou byly trochu symbolicky mezi posledními. Cestou z terminálu si rychle musely zvyknout na zcela jiné počasí než bylo na jihu Itálie. Padaly první kapky deště a obloha nevěstila nic dobrého.

Martino auto na rozsáhlém letištním parkovišti poslušně čekalo. Vítá mě kousek domova, napadlo ji. Mlčky naložily zavazadla do kufru, nasedly a vyrazily na zbývající cestu k domovu. Sem tam prohodily pár slov, ale většinou se to týkalo situace na silnici. Ve městě byla odpolední dopravní špička, která vyžadovala zvýšenou pozornost a notnou dávku trpělivosti. Po půlhodince trapného popojíždění ucpanou hlavní tepnou města vysadila Evu na sídlišti. Letmo se rozloučily, s tím, že se zase brzy uvidí. Marta konečně zamířila k domovu.

Už zdálky viděla, že ani jedno z oken jejich domku v malé zahradě nesvítí. Je to divné, že by nikdo ještě nebyl doma? V předsíni odložila deštník i kufr, proběhla ztichlou halou a instinktivně zamířila do saunového prostoru. V posledních měsících tu pobýval její muž, který by už měl být doma z lázní. Otevřela dveře a překvapeně zírala. Nejenže tu Petr nebyl, ale z prostoru zmizela i většina vybavení. Zbyla zde jen dvě malá křesílka se stolkem a velký fíkus. V hlavě jí to šrotovalo. Pak se otočila, zamyšleně a trochu strnule prošla halou a zamířil nahoru do podkroví.

U schodiště zaregistrovala nové zábradlí. Mluvilo se o něm dlouho, ale dlouho se také nic nedělo. A najednou se vylíhlo během její týdenní nepřítomnosti. Cítila se trochu popuzená. Snad tím, že se něco stalo bez jejího přičinění? S nevysvětlitelným rozechvěním otevřela dveře bytu a rozsvítila. První pohled potvrdil to, co tušila. Petr se po několika měsících provizoria nastěhoval zpět. Oddechla si, posadila se do křesla. Zadumaně sledovala stopy jeho nedávné přítomnosti. Rozestlaná postel a pohozené pyžamo, tričko přes opěradlo židle, jeho oblíbená sklenička na stolku u rozečtené knížky. Třeba zase bude všechno jako dřív, napadlo ji. Současně však potlačovala jakousi lehkou rozmrzelost nad tím, že i tato změna proběhla v její nepřítomnosti.

Ze zadumání ji vyrušil hluk v přízemí. Poznala pronikavý hlásek Daniela i konejšivý hlas jeho maminky. Podle jejího auta určitě vědí, že je doma. Zvedla se, aby sešla dolů a přivítala se s nimi. Vnoučata ji hned zaměstnala, Lenka tak získala volné ruce k přípravě společné večeře. Petr dorazil téměř přesně v okamžiku, kdy začínali jíst. Pozdravil, přivítal se s Martou letmým polibkem na tvář a zasedl s nimi ke stolu. Všichni byli zvědaví na Martiny zážitky z dovolené, a tak mluvila hlavně ona. Odpovídala ochotně na jejich otázky, ale nejraději by se ptala sama. Nikdo se ani slovem nezmínil o tom, že se tady něco změnilo.

Když se pozdě v noci převalovala s těžkou hlavou plnou nezodpovězených otázek v posteli vedle spícího Petra, smiřovala se s tím, že je asi nějaká divná. Proč jí nestačí jednoduché Petrovo konstatování, že už bylo na čase se přestěhovat nahoru, protože jeho noha je konečně v dobré kondici?

Postupně se dozvídala, co všechno Petr zažil v lázních. Rozhodně to nebyl pobyt na pohodu, ale usilovná rehabilitace s cílem maximálně eliminovat následky nedávného zranění. Petr se dokonce přiznal, že měl zpočátku chuť se občas rozbrečet. Ale Tony ho svým optimismem vždycky podržel. Nakonec se v lázních rozchodil tak dobře, že to zábradlí u schodiště bylo skoro zbytečné. Ale bylo objednané a přišli ho udělat hned první den po jeho návratu z lázní. Ve stejnou dobu vypršela doba výpůjčky polohovatelné postele, a tak se prostě rozhodl, že své dočasné bydlení v saunovém prostoru ukončí. Stejně už začal podzim a hlavní saunovací sezóna startuje.

Marta si začínala zvykat, že se její život vrátil do každodenní rutiny. Občasná práce ve firmě, starost o domácnost, komunikace se synem a dcerou, kteří ji sem tam nechali nahlédnou do svých životů, chvilky s vnoučaty a pravidelný pohyb venku. Petr se vrátil ke svému největšímu koníčku, k fotografování. Zatím převážně v atelieru, ale Martě naznačil i své odvážné plány pro příští rok. Konečně něco smysluplněho a pozitivního! To Marta uvítala. Stejně jako Petrovo přátelství s Tonym, které sice začalo na nemocničním pokoji, ale pokračovalo i po jejich návratu domů. Marta byla zase v pravidelném kontaktu s Evou, a to i mimo termíny skupinového cvičení. Obě postupně zjišťovaly, že je zajímají a baví podobné věci, a tak začaly sdílet i některé své aktivity.

Třeba tento týden se spolu chystají do divadla. Marta sehnala pro Evu volnou vstupenku na představení, kde má svou čertovskou miniroli. A po představení se obě sejdou v divadelním klubu. Jejich plány ale pozměnil Petr, když zaslechl, že Marta má ve čtvrtek zase svou “slavnou” repliku v čertovském kostýmu. V lázních prý Tonymu o Martině působení v místním divadle vyprávěl a on ji od té doby touží vidět na vlastní oči. Kdo by takovému nečekanému zájmu odolal? Marta tedy přikoupila ještě dvě další vstupenky a celou akci bude muset trochu přeorganizovat.

Před představením se všichni sešli u šatny v přízemí, kterou měla Marta na starost. Eva přišla jako první, ale než jí Marta stihla vysvětlit změnu, která nastala, dorazil i Petr a Tony. Marta Evě oba muže představila a zdůraznila, že se všichni sejdou po představení v divadelním klubu. Ona tam za nimi přijde samozřejmě později, až bude mít všechno hotové. Eva se zatvářila trochu zmateně, ale větší vysvětlování nebyl čas. Marta v šatně docela fofr, protože se venku se ochladilo a drobně pršelo.

Divadelní klub byl po konci představení téméř plný, ale přesto se Petrovi podařilo najít volný stůl pro čtyři. Nebyl na ideálním místě, ale zase tu bylo trochu klidněji. Až přijde Marta, bude je možná chvíli hledat. Objednali si víno a bavili se o shlédnutém představení. Brzy došli k závěru, že nikoho z nich nenadchlo, ale dívat se na to dalo. Hlavní slovo měl Tony, jediný z nich měl o divadle trochu ponětí a v místním divadle nebyl poprvé. Petr se občas do jeho hodnocení vmísil a zkoušel mu oponovat, ale neměl šanci. Eva prakticky mlčela. Cítila se v této situaci mezi dvěma cizími muži trapně a zoufale si přála, aby už Marta přišla.

Marta se nakonec v klubu objevila po více než hodině. S vlhkými a splihlými vlasy a s podivným výrazem, který se nedal dešifrovat. A rozhodně neměla v úmyslu si k nim přisednout. Omlouvala se a zmateně vysvětlovala, že potřebuje, aby ji Petr ihned odvezl domů. Rezolutně ho chytla za ruku a táhla ho ven. Až v autě po cestě domů začala objasňovat své podivné chování.
“Přišla jsem do klubu tak pozdě, protože jsem se několikrát sprchovala a musela jsem si důkladně umýt i vlasy.”
“Proč? To je ta role čerta tak špinavá?” rýpl si Petr, protože mu to nedávalo smysl.
“Za chvíli uvidíš, nebo spíš ucítíš.”
A skutečně, auto se pomalu a plíživě plnilo nedefinovatelným a nechutným zápachem.
“To je teda hnus, kde jsi k tomu přišla? V pekle?” zasmál se hlasitě Petr, když mu došlo, kdo je zdrojem zápachu.
“Radši jeď rychle domů, i to auto se bude muset vyvětrat.” reagovala Marta věcně.
“A jak jsi k tomu přišla?”
“Někdo mi navoněl můj čertovský kostým. Asi jen zevnitř, protože když jsem si ho ve chvatu oblékala, ještě jsem nic necítila. Všimla jsem si toho, až když jsem čekala v kulisách. A rovnou jsem tam začala panikařit.”
“Pořádnej čert přece trochu smrdí.” snažil se Petr zmírnit její dramatický tón.
“To jo, ale mně se z toho zápachu začalo dělat špatně. A taky mě svědělo celé tělo. Uvnitř toho kostýmu muselo prostě něco být.”
“Na scéně jsi ale svou minutku byla a působila jsi věrohodně.” držel si Petr svůj styl.
“Nechtěla jsem tam, ale vystrčili mě. Nakonec jsem to dala.”
“A co bylo dál?” zeptal se Petr potutelně. Ta situace ho začínala zajímat.
“Svklíkla jsem čertí kožich a letěla do sprch. Tam jsem strávila tu hodinu důkladným mytím a fénováním. A pořád to cítím. Jako bych to měla zažrané pod kůží.”
“A kam jsi dala ten smrdutý kostým?”
“Servala jsem ho ze sebe před sprchou a zůstal ležet na zemi. Když jsem vylezla z pod sprchy, už tam nebyl.”
“Předmět doličný prostě zmizel. Teď už to nikomu nedokážeš.” poznamenal Petr ironicky.
“Nechci nic nikomu dokazovat! Prostě nechápu, proč tohle někdo dělá. Je to hnusný.” odsekla Marta naštvaně.
“Nejspíš někomu vadíš. Nebo jsi někomu zkazila plány, protože po roli čerta toužil on.” reagoval Petr a snažil se rozhovor trochu odlehčit.
“Vidíš, to mě nenapadlo. Možná už ty ztracené a znovu nalezené boty měly něco takového naznačovat.” vzdychla Marta a začala si v duchu probírat všechny lidi, co při své práci v divadle poznala. Doma však byli dřív, než došla k nějakému závěru.

Požádala Petra, aby zavolal Tonymu i Evě a vysvětlil jim, co se stalo. Snad to pochopí a nebudou se na ně zlobit. A pokud jsou ještě v klubu a poveze je domů, ať si vezme její auto. Sama se znovu naložila do vany s teplou vodou a voňavou pěnou do koupele. Víc než slábnoucí přítomnost zápachu ji trápil kolotoč vlastních zpovykaných myšlenek. Může jí někdo závidět takovou miniroličku, kde ani nepromluví? Proč by jí chtěl někdo ublížit? A co bude dál?

Její nepříjemné myšlenky rozptýlil Petr. Přinesl jí do koupelny voňavý a nahřátý župan. Přidřepl si k vaně, pohladil ji po vhkých vlasech a ujistil ji, že po zápachu už není ani stopy.
“Ani o Evu a Tonyho nemusíš mít obavy. Když jsem jim volal, seděli ještě v klubu a vypadalo to, že minimálně pro tento večer našli společnou řeč. Moji nabídku na odvoz odmítli, prý si později vezmou taxík.” vyřizoval Petr.
“Vida. Třeba to tak mělo být. Nějaká vyšší moc je dala dohromady. I když trochu podivným způsobem.” vzdychla Marta.
“Oba jsou singl a navíc plnoletí, tak proč ne? Docela bych Tonymu přál, aby si někoho našel. Je už nějakou dobu vdovec, nějak se s tím srovnal. Ale asi by se nějakému vztahu nebránil. V lázních mi často připomínal, že bych si měl vážit toho, že nejsem sám. A také zapracovat na našem vztahu. Došlo mu, že není zrovna ideální.” shrnul Petr věcně, ale zároveň s povzdechem.
“Tak proto ses hned po návratu přestěhoval zpátky?”
“Přestěhoval bych se stejně, jen jsem čekal, až bude hotové to zábradlí. Ale to nic nemění na tom, že má Tony pravdu. Zapracovat bychom na našem vztahu měli.”
“Tak co teď hned? Voda mi už chladne.” souhlasila Marta a vztyčila se ve vaně.