Povím vám příběh ze života. Žila jednou moc krásná holka. Měla bohaté rodiče, ale dostala se do zvláštní společnosti, která se jejímu otci vůbec nezamlouvala.

Dívka nebyla hloupá, ba ani ztřeštěná. Naopak. Byla velmi chytrá, dobře se učila a k tomu všemu byla ještě neskutečně půvabná. Ďábelská kombinace! Když se Barbora (tak se jmenovala) nechtěla vzdát své party, zavřel ji otec doma. V místnosti byla jen dvě okna. A tak když byl jednou tatík na cestách, podařilo se Barboře přemluvit domácí personál ke spolupráci. Nejdřív zavolala zedníky a nechala ve svém věznícím ajnclíku prorazit a obezdít třetí okno. Poté odešla z domu za svými přáteli.

Mezitím se pán domu vrátil a viděl, že bez jeho vědomí proběhly stavební úpravy. Ono třetí okno ho dost vytočilo. A když se ještě k tomu dozvěděl že Barbora je znovu  "s tou svou partou", rozzuřil se totálně. V tu chvíli Barbora přišla. Otec ji na zahradě chytil a mlátil ji jako smyslů zbavený. Naštěstí se pod jeho dcerou otevřela země a ubohou divku před brutálním otcem ukryla.

Divný?

Kdepak. Odvyprávěný dramatický příběh se prý odehrál kolem roku 306 v Nikomédii (dnešní Izmit v Turecku). Otec se jmenoval Dioscuros a Barbořini přátelé byli první křesťané. Utekla za nimi, aby se nechala pokřtít. A proč to třetí okno? Barboru otec věznil ve věži. Nevěděla,  jak to dopadne, tak chtěla mít stale před očima připomínku Svaté Trojice. Proto je jejím hlavním atributem věž se třemi okny. Má i další "poznávací znaky".  Přijdou na řadu později. Nejdřív dokončím story:

Dioscuros a byl fanatický nepřítel křesťanů. Jako ostatně kdekdo v oné době. Pročež když Barbora vyšla ze země, odvlekl ji před místodržícího, který dívku hned nechal zbičovat. Barbora exekuci komentovala v tom smyslu, že má úžasný pocit hlazení pavími pery. Takže další atribut. Však se jí rány hned hojily. Místodržitel se rozběsnil a přitvrdil. Nechal Barboru bít kyji, pálit pochodněmi a drásat železnými hřebeny. Taky ji vytrvale tloukli do hlavy, aby vymlátili myšlenky na Krista. Nakonec Barboře odřízli ňadra. Poté zkrvavenou a nahou mučednici hnali ulicí na popraviště s úmylem ji setnout. Tam se objevil anděl s kalichem a hostií (atribut!) a zahalil dívku do bílého roucha.

V tu chvíli chytil Barbořina otce amok. Vrhl se na dceru s mečem (další atribut) a usekl jí hlavu. Načež z nebe sjel blesk (atribut - nikoliv poslední), který Dioscura na místě zabil.

Svatá Barbora

Možná, že tahle dramatická a děsivá pověst zajistila svaté Barboře věčnou slávu a nesmírnou popularitu. U nás byla vždycky jednou z nejoblíbenějších světic, o čemž svědčí i obliba jejího jména napříč staletími.

Kdysi u nás na vesnicích chodívaly Barborky, někde i Barušky. Už od 9. století. V předvečer svátku sv. Barbory děvčata v bílém, se závojem a věnečkem na hlavě, obcházela stavení. Barborky mívaly v ruce metličku, kterou ťukaly na okno. V košíčku přinášely dětem hlavně jablka, sušené švestky, křížaly a ořechy. Někdy i cukroví. Těm hodným, samozřejmě. Ty zlobivé dostaly metličkou. Občas a někde se nadělovalo jen za okno. Krásný zvyk se postupem času ztrácel a nějak tak splynul s Mikulášem.

Současné Barborky (foto: stastny-usmev.cz)

Větvičkové barborky nám naštěstí zůstaly.  Bereme si je domů, i když se už vdávat nechceme. Rozkvetlé barborky symbolizují v křesťanských Vánocích příchod nového světla v podobě Ježíše Krista. Původně však jde o pohanský zvyk vítání zimního slunovratu. Což zase svědčí o značné popularitě sv. Barbory, které byl nenápadně přifařen prastarý veleoblíbený slovanský rituál.

A ještě jednu "zásluhu" Barbora má. Od jejiho jména byl odvozen i název pro barbituráty.  Kyselinu barbiturovou totiž objevil objevil německý chemik Adolf von Baeyer právě 4. prosince 1864,  tedy na svátek sv. Barbory. A název byl na světě...

Není divu, že Barbora je patronkou snad všeho a všech. Sledujte: věží, horníků, sedláků, architektů, stavebních dělníků, kovářů, kameníků, zvoníků, kloboučníků, hasičů, matematiků a dělostřelců. Dále je Pomocnicí v nouzi. Je tudíž možné obracet se na ni v případě požárů, bouřky (především blesků), horečky a náhlé, či násilné smrti. A ty atributy? Ještě zbývá zmínit palmový list jako znak mučednictví,  knihy a kříž.  A taky dělo, představte si..!

Letos už tu svatá Barbora byla. Doufám, že jste - snad ne pod vlivem barbiturátů - nezapomněli na barborky! 

 

P.S. Děkuji p. Františku Matouškovi za inspiraci. Na zdejším chatu totiž zavzpomínal, jak v dětství na Barborky čekával a byl od rána hodný. Pak jsem při hledání fotografií zjistila, že zvyk se pořád drží. Proto jsem rozhodla sv. Barboru připomenout. I když poněkud opožděně...

 

Fakta a přefocené fotografie: ROK SE SVATÝMI, M. Shindler a V. Schauber, Karmelitánské nakladatelství