A konečně se dostávám k tomu, abych poposal, jak jsem se přimotal k ragby já.
O ragby jsem toho věděl málo a celkem jsem s tím dokázal žít. Změna nastala, když mé vnučky byly přihlášeny azačaly chodit na ragby do klubu Strong Girls. Tehdy bylo starší osm a mladší necelé tři. Postupem času jsem je jako užitečný dědeček začal vozit na treningy a posupně jsem byl zatahován, nebo možná jsem se vetřel, do klubového schématu.
Mladší vnučka ragby opustila a věnuje se tanečkům, irským tancům a hře na bicí, starší kromě jiného hraje ragby dál. A tak mohu v časosběrném dokumentu v paměti sledovat, jak se z bandy nezvedenců za těch pár roků stal opravdový tým, který už nejen hraje slušné ragby, ale je to i parta kamarádek. Opravdu je lepší třikrát týdně trénovat, než se válet s mobilem, nebo u počítače.
Jelikož mne ragby zaujalo, ale nerozumněl jsem mu, při tréninzích jsem začal postávat za pomezní čarou a sledovat jejich průběh, abych porozuměl. K průniku do klubového schématu jsem se dostal tak, že při obíhání hřiště si trénující ragbyoví adepti zkracovali trať „ukrajováním“ rohů hřiště. Postavil jsem se tehdy na průsečík postranní a zadní čáry a nastavil ruku na gesto „plác“. Běhající děti začaly běhat až do rohů a gesto „plác“ opětovaly. Časem se z toho stal rozcvičkový rituál a prakticky žádný tréning se bez něj neobejde. Postupně jsem se zapojil do přípravy a distribuce treningového náčiní po hřišti, nafukování míčů, zavazování tkaniček mrňousům a jejich odchytu, když na hřišti zabloudili, rozdávání papírových kapesníků těm, kteří je potřebovali a zapomněli.Vzhledem k tomu, že hlavní trenér má hendykep amputované levačky a někdy tudíž tuto ruku supluji, sám sebe v duchu tituluji „hlavního trenéra levá ruka“. Zkrátka tisíc a jedna drobnost. Postupně jsem pochopil systém hry i pravidla a v duchu už jsem se viděl jako metodický poradce. No, zatím jsem byl uprostřed treningů využíván ne jako poradce, ale třeba místo kužele: „Postav se támhle a holky tě budou obíhat, dědo!“. A tak jsem získal klubovou přezdívku „děda“ a stal se tak pro několik desítek klubových vnoučat klubovým dědou.
V ragby se může uplatnit každý somatotyp. Malí, velcí , tlustí, tencí. Rychlí jako koncoví běžci, rozvážní jako tvůrci hry, korpulentnější jako obránci. K mým největším ragbyovým úspěchům patří následující: Na trening začala chodit dost korpulentní dívka. Ve škole jí z toho důvodu šikanovali. Na treninzích byla pomalá, neohrabaná, nepodlezla, nepřeskočila. Tedy byly tam takové dívky dvě. Jedna to, bohužel, brzy vzdala a přestala chodit. Druhá zatím držela. Jednou na treningu bylo cvičení přihrávek ve dvojici a při lichém počtu na Alfu (jméno je změněno) nevyzbyl protějšek. Bylo vidět, že je jí líto, že zůstala sama a nemá si s kým přihrávat. Praskal jí vesmír a bylo vidět, že přemýšlí o odchodu. Zvedl jsem se z lavičky, vzal jsem míč a začal jsem si s ní přihrávat podle hlášky z filmu „Hříšný tanec“ „Alfa nebude sedět v koutě!“. Děvče na treningu zůstalo a neodešlo, pokračovalo a pokračuje v klubu dále, zhublo, získalo kondici i obratnost a nyní je rovnocenou, respektovanou a platnou součástí týmu. Kdybych už nic jiného pro ni a ragby neudělal, nebyl jsem marný.
Mezi další mé činnosti patří také transport hráček na turnaje. Ráno naložit dívky do auta a vyrazit do Budějovic, Brna, Vyškova,či Přelouče například, ale častěji na nějaké hřiště v Praze. A po turnaji zpět.
Na turnaj přijíždí vždy poměrně velká skupina rodičů a přátel klubu, většinou v klubových mikinách, či s klubovými šálami. Být ve společnosti této komunity ať kolem hřiště, či na tribuně, je velmi příjemná společenská záležitost.
Osobně jsem zanícemý fanda a fandím freneticky. Někdy se utrhnu, běhám po postraní čáře hřiště, kde hrají naše holky, radím, vydávám pokyny, chválím a napomínám, ženu je do útoku, nebo s nimi betonuji obranu. Ale prý mne hráčky nevnímají, jsou prý naladěny na hlas trenéra. Obvykle běhám po druhé postranní čáře, než stojí náš realizační tým, tedy na čáře, kde je tým soupeře. Občas „slíznu smetanu“, když po skončení utkání mi jdou soupeřovi trenéři potřást rukou v domnění, že jsem jejich kolega. Z ješitnosti jejich omyl neřeším.
Letos na začátku podzimní části sezóny jsem nuceně pauzíroval. Zjistili mi dost blbou nemoc, se kterou se potýkám dosud. Bylo pro mne velmi povzbuzující a posilující, když jsem dostával do nemocnice a později domů od klubové komunity vzkazy sounáležitosti a podpory. A když jsem po nucené pauze přijel jako divák na první turnaj, myslím, že při setkání s hráčkami, trenéry a s rodiči a přáteli klubu jsme měli všichni upřímnou radost. Holt v takové krásné společnosti se nedá zestárnout, natož umřít. A za to vděčím ragby. A tímto vyznáním se se seriálem o ragby zatím loučím.
P.S. A pro ty, kteří chtějí vidět, jak takové ragby vypadá v reálu a nesthli se podívat v předchozí kapitole, je zde odkaz na celou rozsáhlou galerii fotografií ze zápasů, treningů i společenských akcí klubu:
https://eu.zonerama.com/STRONGGIRLS/