Nestěžují si, vydrží víc než mladí, nehroutí se z malých problémů. To se často říká o lidech v seniorském věku. Ale není dobré zaměňovat skromnost a odolnost s pocitem, že člověk nechce být na obtíž, nemá odvahu dát najevo, co mu není příjemné.

My už to nějak vydržíme. Tato věta často zní u klientů domovů seniorů, pokud vyjde najevo, že tam něco není v pořádku.

„Nechci dělat problémy, na mě už nezáleží, není to tak špatné,“ říká jednadevadesátiletá Vlasta pokaždé, když se v domově seniorů, v němž sedm let žije, řeší nekvalitní nechutná strava. Zatímco příbuzní se snaží s vedením o kvalitě a způsobu úpravy jídla vyjednávat, ti, kterých se to týká nejvíce – tedy obyvatelé domova, jim říkají: nedělejte problémy, buďte rádi, že jsme tu sehnali místo, není to nejhorší. Nejstarší generaci se říká tichá. Právě proto, že jde o lidi, kteří nebyli zvyklí v životě dávat najevo své názory, bojovat za svá práva.

Generace šedesátníků a sedmdesátníků je však první, která už takový postoj k životu sdílet hromadně nebude. Samozřejmě, každý člověk je jiný, ale většina lidí, kteří nyní míří do penze nebo v ní jsou krátkou dobu, nejsou babičky a dědečkové vděční za to, že jim někdo podá oschlý krajíc chleba a tavený sýr.

„Maminka není zvyklá jíst denně maso, ale v domově seniorů se to ukázalo být jako velký problém. Řekli nám tam, že si má maso odstrčit a jíst jen přílohy. Platíme tam téměř dvacet tisíc měsíčně plus domov bere příspěvek na péči, který máma má přiznaný, tak jíst za to k obědu jen rýži či brambory mi přišlo jako drzost. Maminka však tvrdila, že do toho nemám šťourat,“ vypráví čtyřiašedesátiletý Roman. Jenže ho poněkud zděsila představa, že jednou bude na stejném místě. A tak se informoval, zjišťoval, pátral. A zjistil, že domov seniorů zřízený městem má povinnost zajistit více variant jídel, mimo jiné dietní i vegetariánské. Když na to upozornil zřizovatele, najednou to šlo. Klientů, kteří si začali bezmasé varianty objednávat bylo najednou víc.

„Neměl jsi prudit, na mě už nezáleží, stejně toho moc nesním,“ říká mu maminka.

Skromnost je fajn vlastnost. Ale jen tehdy, pokud člověk kolem sebe nemá lidi, kteří se jí snaží využít. A nemusí jít o konkrétní lidi, skromnosti mohou zneužívat instituce, firmy a to vědomě i nevědomě. Pro mnohé však, bohužel, skromnost rovná se slabost.

Je těžké změnit se ve vyšším věku. Čím je člověk starší, tím hůře to jde. Proto není na škodu si už v době, kdy síly ubývají, ale ještě jich stále je dost, tak trochu dopředu ujasnit, kde je hranice mezi skromností, snahou neobtěžovat, odolností, uměním nehroutit se z maličkostí. Říct si, co jsme ochotni a schopni vydržet, co nás posiluje a co naopak vysiluje a kde máme hranici, kdy umíme veřejně říct: tohle nechceme.

Psychologové v této souvislosti používají výraz zakořenění. Vyjadřuje to, že pokud má člověk pevné kořeny, zvládá ve vyšším věku lépe nejrůznější situace, působí odolně, ale zároveň ho hned tak něco nezlomí, nenechá si cokoli líbit.

Socioložka Lucie Vidovičová v knize Z nuly na sto, která se zabývá tématy spojenými se stárnutím, uvádí: „Jak praví jedna alegorie, jsme jako stromy, které rostou v zemi. Je-li ta země hodně kamenitá, naše kořeny jsou rozvitější a jdou do hloubky. Zavane-li vítr, rozvětvenost našich kořenů nás udrží. Někdy jsou ty kameny třeba rodiče, smrt blízkých, nesvobodný společenský režim, perzekuce, finanční tíseň. Schopnost zakořenit i přes tyto kameny je to, co dává životu stabilitu. V sociální gerontologii je označována anglickým pojmem resilience, který se dá přeložit jako odolnost v nejširším slova smyslu. Tedy ne jen všechno vydržet a už vůbec ne nechat si všechno líbit, ale spíše ve smyslu jen tak nějaká vichřice už se mnou nepohne a pokud upadnu, časem zase vstanu jako už tolikrát.“

Říká se, že v životě obstojí jen silní jedinci. Ve stáří to ovšem platí dvojnásobně. Čím je člověk starší, tím častěji a silněji je vystaven pocitu bezmoci, je odkázán na pomoc druhých a to mnohdy vede k obavám projevit názor, nespokojenost. Nikdo nechce být ubručený stařík, který si stále na něco stěžuje a přesto se už sám o sebe nedokáže postarat. Stejně tak ovšem není dobré být mlčící hodný dědeček, který nejčastěji říká věty: na mě už nezáleží, nějak to už doklepu. Případně: člověk musí v životě něco vydržet.

Jenže najít rovnováhu mezi těmito dvěma životními postoji je velmi těžké. Proto je dobré zkusit ji začít hledat co nejdříve, ideálně před odchodem do penze.