"Podzime, podzime, zas už nosíš déšť a sníh, pěkně tě prosím - počkej ještě chvíli..."

  Pomalu a jistě tak jako vám všem mi přibývá roků - a já, jestli se toho dožiji, budu mít za několik měsíců 80tiny. To už je vyšší věk a tak si často musím říkat, že stárnutí není nepřítel - ale nepřítel by byla stagnace.

  Nechci ztratit kontakt se svými známými a tím také neztratit kontrolu nad svým životem - to je být svobodná a hlavně soběstačná.

  A také si často vzpomínám na svou maminku, která byla až do konce svého života velmi činorodá a často říkala: "Jenom se modlim vo to, abech byla soběstačná, abech nebela pro vostatni přítěžó - tak to dělám i já.

  Jezdila jsem za ní do rodné vesničky do svých 65 roků a vždy jsem se snažila s něčím pomáhat. Jednou jsem přijela a nemohla jsem se dozvonit - jdu dozadu ke stodole a tam vidím maminku sedět na lavečce. Vítám se s ní a sedám vedle. A tak se spolu díváme na velikou zahradu a vzpomínáme. V dálce svítí bílá kaplička a kolem jsou větší lány polí, které moji rodiče před založením JZD obhospodařovali. A moje maminka se dívá do dálky na ta pole a říká: "Tak so ráda, že ož na tech polich nemosim dřit". 

  Vím, co to bylo za těžkou práci, byli na to sami a museli jsme hodně, hodně pomáhat i my v dětském věku - v sezoních pracích i místo chození do školy.

  A říká mi svým krásným horáckým nářečím: "Já so tak ráda, že ož so stará. Já mám teď nélepši obdobi ževota - mužo si dělat co chco a na co moje sele stačijó". A já to mám teď ve svém věku podobné.

  Ano i já jsem už přešla věk, kdy po mě stále všichni něco chtěli - teď mám věk, kdy si už mohu dělat co chci a to je pro mne štěstí - nacházím v této době klid a nadhled.

  A snad i proto daleko lépe spím a mám občas zajímavé i pestré sny.

  Snažím se být šťastná právě teď a na nic zvláštního nečekat. Problémy někdy nastávají, ale mají většinou řešení. V současnosti obdivuji lidi, kteří žijí zajímavě, spokojeně, skromně - nepotřebují veliký přepych.

  Vždy jsem chodila velmi rychle, teď už to tak není - mám pomalejší chůzi a na delší cesty využívám trekingové hole. A také tělo mi dává signály, že stárne.

  A jak mu pomoci? - jen víc cvičit, snažit se víc hýbat při práci doma i na zahrádce a zdravě se stravovat.

  A že se mi život zpomalil nepovažuji za selhání - nemusím třeba už běžet až na vrchol kopce. Mohu si teď dopřávát delší odpočinek, při cestě se zastavit, rozhlédnout se a potěšit z cesty, kterou mám za sebou. Nemohu už totiž moc spěchat, bolavé koleno mne omezuje - na operaci je čekací doba určitě víc, víc než rok.

  Občas si řeknu, že i v těžkých chvílích se slzami v očích se dá vstát s úsměvem a říct - všechno je v pořádku.

  Svaz tělesně postižených pořádal minulou sobotu v našem městě Boskovicích setkání svých členů. Zcela zaplněný sál sokolovny zněl mimo jiné i svižnou hudbou, kde si mnoho z nás zajímavě "zatančilo" - byly to pochopitelně hlavně temperamentní ženy. Mnozí z nás přišli s holemi, berlemi, ale při rytmické hudbě přestávala i kolena bolet a moc hezky jsme si je všichni procvičili ☺

  Už nechodím na mnohakilometrové vycházky, jezdím víc autobusy hlavně po okresních silnicích. Když uvidím někde něco zajímavého - klidně vysednu, nafotím a mohu pokračovat dalším spojem.

  Jak už jsem zde psala - mám celoroční průkazku za 1.400 Kč na cestování autobusy, vlaky i městskou dopravou po celém našem Jihomoravském kraji. Co při těch mých jízdách autobusy vidím zajímavých vesniček, měst, krajinek, které jsou překrásné v každé roční době. Co při svých cestách vidím dobrých lidí, dětí i mládeže - často si s někým velmi ráda a zajímavě popovídám.

  Do svých 77 roků jsem byla často pracovně mezi lidmi při své externí práci - výzkumu trhu.

  Teď ještě něco málo mám, ale už jen na svém počítači. Takže moje cestování už není s papírovými dotazníky nebo tabletem, ale jen s čistou hlavou, fotoaparátem a v batůžku je pro mne nejdůležitější a nejpotřebnější hlavně voda.

                          A co bych ze srdce přála sobě i všem ostatním starším?

     Aby závěrečný zbytek života byl už jenom tichou písní - bez velikého bolu, žalu i tísní  ♥

     PS. Jako úvodní fotografii jsem dala svoji z návštěvy "Jarní Flóry Olomouc" před 2 roky - někdo mne tam na můj foťáček vyfotil. A přidávám ještě i několik vzpomínkových ...