On

          

Jediná kaluž nebyla ušetřená zlovolné rozkoši z ničení, která se asi poprvé projeví na sousedově  bábovičkách  a pak se už jen zdokonaluje. Důležitý údaj v našem chorobopisy, poznamenal by kamarád Arnošt. Jan viděl, že je vše, jak má být a  s  pocitem mnohokrát prožité špatné zkušenosti zapátral po psovi. Nic, žádný řev, pejskaři se ještě neosmělili. Kdyby ho tak nezábly prsty v botách, bylo by vše O. K. Vyhřátá chatička nebo spíš domek byl zatím v nedohlednu, mohl si na chvilku dovolit odpoutat se a vrátit se dovnitř, zvláště teď, když už je tam zase živo a teplo a Ona.  Ale že to trvalo, než se ve tmě představivosti zase rozsvítilo. A není to vůbec tak dávno, kdy nevěděl, jak svůj život ještě něčím naplnit a probudit chuť a nadšení do čehokoliv. Vlastně nešlo o nic důležitého, jenom takové ty okrajové pitomosti, jakými jsou radost, štěstí, vzrušení, touhy a naplnění, tedy nic bez čeho by jeden nemohl biologicky fungovat. Prožil a přežil své zamilovanosti i domnělé lásky, trhání mandlí svých dětí, držte pevně tatínku, aby se dítě moc necukalo, bože můj, a taky kariérní rvačky, své lži a taky pravdy, které ovšem napáchaly mnohem víc škody, zlomeniny kostí i srdce, bezpočtu dioptrií a úplně slepé střevo, porody i smrti drahých, bolestivé a nenahraditelné ztráty sebeklamů, svou špínu i vznešenost a co mu síly stačily ještě dokázal unést tíhu svého špatného svědomí, beztak zrozeného jen z výchovy k něčemu nenaplnitelnému. I tak byl celkem vzato příliš spokojený a vyrovnaný ,  smířený  a vyharmonizovaný, tedy skvěle nakypřená a prohnojená půda na nějaký pořádný průser, který by to všechno rozbořil v zájmu pohybu, vývoje a naší věčné nespokojenosti s dosaženým. Chtít více, to je motor růstu a nejspíš i zkázy, mohl by zůstat úctyhodně kráčející a svítit jak pochodeň a chránit, ale to ne…  Musel vše zpochybňovat, narušit rovnováhu asi jen proto, aby rozhýbal svůj poklidný maják a zřítil se do příboje, protože tam cítil ten život a už nechtěl stát na břehu, který si za celý život tak pracně našel a zabydlel, chtěl se vrátit do hry, do vln, ve kterých bylo možné zažít to šílené vzrušení, ale i strach z utonutí, před kterým všichni prcháme, před vidinou trhání dlaní o skaliska, chtěl zase celým povrchem stažené kůže rozprostřené na slunci pociťovat žár. Vlastně šlo jen o to, cítit něco, cokoli, jen cítit třeba i údery, jak o tom třeba sní zapomenutá, zakutálená kulečníková koule.  Ale proč teď, proč ne před pěti, deseti lety, proč právě až teď. Věděl, že to je určitě časem a tím i stále narůstající vzdáleností od zdroje. Kde jsi slunce? Je v tom jakási znuděná zlomyslnost bohů, že nám dali ochutnat někde kolem dvacítky nektaru, přiměli nás naplnit smysl života rozmnožením a pak nás  odstavili   na skládku vyhořelého paliva. Dali nám ochutnat let na křídlech, rozbřesk v kalužích potu, výkřiky ke hvězdám a první zapípání ptáků za jitra. Poskytli nám ten zázrak, kdy omezené a nemohoucí bytí spatří to na druhé straně. A vysmát se do očí smrti. Políbili nás a opustili, zavalili lopotou, abychom zapomněli, ale my máme to prokletí paměti a ohlížíme se a oprašujeme vzpomínky, jak vdovy svatební fotografie a do zpitomění si přehráváme ty nejlepší kousky a výkony a vzdechy a stále věříme, že se to samozřejmě vrátí, že to bude pořád, a když ne lepší tak stejné a ohlížíme se po vrcholu Everestu, jako bychom nevěděli, že cesta už bude jenom dolů. Je to pořád stejný, věčný omyl, pěkně život zpíval ptáčkovi, když ho lapali, ale jak pak dál. A tak jen tichá modlitba zůstane pod jazykem, vrať se ty zastavený čase,kdy jsme tak snadno rozhrnuli závěs plný galaxií  courali  rájem, rvali jablka, přepadávali se a pojídali vzájemně, pohlcovali jeden  druhého , nemohli pak skoro chodit únavou a znovu skočit do toho šíleného štěstí, kdy vás všichni pozorují z uctivé vzdálenosti a čekají s posvátnou úctou, až to zemětřesení ustane. Kam se tenkrát poděla gravitace?  A pak nás vypráskali, mise splněna, samice oplodněna. Kdo další. I on, Jan to zažil, i jemu se stýskalo, ale nebyl už tak naivní, že by chtěl vrátit na samet noci jednou pro vždy spadlou hvězdu. Když měl zvlášť sebelítostivou náladu, bylo mu z toho všeho hrobově smutno, až by z toho nejraději zkameněl. Jenže  smutno,byl stav ,který by příslušník jeho  generace nepřiznal ani ve zbrusu nové španělské botě, jenže to bylo přesně tak, smutno bez konce a chlad a šero , které houstlo  ve tmu se stále se zvětšujícím odstupem od toho času zázraků. A malý krtinec stesku se pomalu rozrůstal ve velehorské pásmo, vychladlé lávy. A přitom pořád dokola si musel opakovat, že mu nic, zdánlivě nic nechybělo a vše se mu hojně dostávalo, ale přitom to vše, jen chabě vyplňovalo malý koutek veliké prázdnoty. Připadal si jako na kapačkách umělé výživě uprostřed vesnické zabijačky, s vyříznutým  jazykem   nebo nějak tak, jinak poeticky. Stěžovat si, by znamenalo zveřejnit stav, který by si nejbližší vysvětlovali jako vlastní selhání a bolelo by je to. A čas běžel a zrychloval a zdrojové světýlko se pomalu, ale neustále vzdalovalo a zmenšovalo a vypadalo to, že ještě chvíli vydrží, jenže komu se nestalo, že se najednou objevila malá černá díra a rychle se zvětšovala dotěrnými nemocemi, nezbytnými operacemi, čtvrť rozvody z chtěného nedorozumění, hádkami pro energii vzruchu, která se nakonec obrátila proti svým zdrojů, veletrhu zklamání a okázalou neúctou i špinavým nezájem okolí, až ta černota vyrostla tak, že zakryla všechny vzpomínky na světýlko a najednou tu byla neodbytná, slepecká, definitivní tma. A když je uvnitř tma a z venku jen vyhnanství, stává se soužitím s vlastní duší manželstvím z rozumu a srdce se obalí pletencem trní. A to ji pak nelze najít, schovanou, pro další šanci v jiném těle. Tma. Pravda, každodenní mumraj ohluší a oslepí a rituální úkony taky něco odsunou, ale ty  noci… Je s tebou konec,chlapečku,už jsem ti zbyla jen já… Nechceš už jít? Co ještě tady?

 Tak a dost!. To by mohlo pro tentokrát stačit. On, kulhající přes namrzlé drny, narážející do sebe i ostatních a rozhlížející se na pražcích  odkud , že se to blíží ten hluk, tohle že je on, pobekávající u náhrobků vlastních předsevzetí, ten chlapec a mladík a muž, který se s utajovanou hrůzou nikdy ničeho nebál, tak ten teskní po zanikajících hvězdičkách a dávno odvanutých snech, ten tu bezradně stojí a nemůže se podívat do zlomyslného zrcadla, které každému časem poničenému tvorovi ukazuje ...jenom pravdu? A to už teď tak bude pořád? No to bych se na to podíval. Vypolstroval si proto zvláště zranitelná místa, otevřel všechna okna, zásuvky a zásobníky, vyhrnul si obranářsky rukávy, nakročil a začal odhodlaně šacovat svoje vyhlídky, protože se musí něco stát. Takhle nějak a i teatrálněji si sám sobě Jan dělal revizora platných jízdenek, ohlušoval se agitačním křikem amplionů, jak je byl zvyklý poslouchat na prvomájových maškarních průvodech, lhal si a všelijak jinak si dodával kuráž s jediným cílem, vysmýčit ze všech zapomenutých koutečků zbytky vůle a energie, strčit je do regenerační lázně vzpomínek na všechny dobré chvíle z minula, vyztužit si tím novým materiálem rezivějící konstrukci dýchavičné nemohoucnosti a takto vybaven s donkichotským úsměvem vyrazit na draka marnosti zabydlujícího se v další opotřebované bytosti. A to zas ne, tak připosražený ještě nebyl, aby zbytek svého vidění strávil v pitevně vlastní pomíjivosti. Jenže celé to ramenaté a klaunské hlomození bylo vlastně možné jen proto, že na rozdíl o mnohých stejně postižených, byl ještě pámbůzaplať zdravý, měl prostě energii a nelze opomenout i spolehlivou kreditku. To je víc než pro cestu za novým dobrodružstvím potřeboval. Od toho siláckého představení pak trpělivě čekal na posedu příležitostí, prohlížel si znovu svůj svět ze všech stran a stále znovu se obracel k očím, prozkoumával viděné z krkolomných úhlů možných nadějí, věděl, že nějaké podělané zoufalství není nic, co by ho zajímalo nebo snad udolalo, roztáhl náruč plnou vypelichaných, ale stále fungujících křídel, pomalu se natáčel, hledaje náznak vánku a s jemně vibrující odvahou číhal, až ucítí na tváři dotek. Čekal připravený, jak míza v předjaří. Věděl, že nejhorší už má za sebou, jen proto, že se dokázal uvidět a čekal na znamení. Tak se ukaž ty, srabe, kdo je tady padavka? Vyhrožoval životu, že mu ukáže nebo plival k nebi a doufat že to doletí k měsíci. No, psycho emoční příprava proběhla na výbornou, to jistě hodně pomůže, ale pro zichr sáhl do peněženky, aby se ujistil, že kreditka je ve formě. Jo, dneska už se mu to machruje, když ví, že se svého zázraku dočkal, že ví, co dělat, že se šíleně těší a že ho všechno až neodolatelně přitahuje a vůbec nemá strach. Už ví, co musí udělat, co musí zítra udělat.

 

Více na :  janpodesva.weebly.com