Už to na mně zase jde. Vánoční cukroví. Jak se blíží Mikuláš, mám pocit, že je na čase začít. Upozorňuji pány, kteří teď znechuceně od textu odvracejí zrak a sahají po myši, že tohle píšu i pro ně. Abyste konečně pochopili naši neklidnou tvůrčí duši aspoň jednou do roka. 

Nakonec jste to hlavně vy, naši muži, kteří nám cukroví odebíráte z plechu ještě horké a o Vánocích do vás naše výtvory padají jak Němci do krytu. Jako odměnu na závěr slibuji toprecept na rafinované dílko, bez kterého už - možná - nebudete moct žít! Ani vy, moje drahé ženské kolegyně...

Nejsem na sladké. Proto si nerozumím. Každý rok se doma dohodneme, že LETOS SE PÉCT NEBUDE. A pak to na mně přijde. Aspoň vanilkové rohlíčky. Mám totiž pocit, že právě my máme nejlepší recept. Následují zázvorky, protože to je moje výjimka. Ty mám opravdu ráda. A aby nebylo na míse všechno tak "bledý", chtělo by to pracny. A k vínu by bodly hřebíčkové kartičky a židovské skořicové sušenky. A už to jede. Jelikož máme ke sladkému celá rodina obdobně ambivalentní vztah, pravidelně po Vánocích ukládám krabici do mrazáku, že jako "na Velikonoce". Že jako když ho najdem...

Jsem pravidelný předvánoční cukrářský kombajn. Těsta se mi hromadí v lednici, kašlu na šůrování bytu a shánění dárků. Hrbím se nad válem a kmitám s plechy. S pýchou přiznávám, že většinou jsem úspěšná. U nás totiž nikdy nešlo o kvantitu (žádné MÁŇO, LETOS 12 DRUHŮ!), ale o kvalitu. Nepočítáme druhy. Vytváříme skvosty! A to i když se náhodou něco nepovede.

 Česko-mexická vánoční symbióza 

Před lety jsem dlouhodobě žila a pracovala v Mexiku. Přijela jsem tam ke konci podzimu, takže vánočně cukrové volání byla i taková nostalgická vzpomínka na domov. Nakoupila jsem si veškeré ingredience a chlubila se českým kolegům (spíš jejich manželkám), jak už jsem v přípravě pokročila. Starousedlice mne varovaly, že v Mexiku je všechno jinak. Opáčila jsem, že naše rodina má ZARUČENÉ RECEPTY a že teda v tomto smyslu strach vůbec nemám. Jednalo se totiž i o prestižní záležitost. Chystal se vánoční večírek s pohoštěním z vlastních zdrojů. Žádná ženská se nechtěla dát zahanbit.

Tak jsem začala matlat těsta. Jedinkrát v životě jsem se hnala za kvantitou. V plánu byly i perníkové ozdoby na stromeček. Vypadalo to nadějně. V pečící den jsem těsta začala tahat z lednice jak králíky z kotce. Vykrajovala jsem, tvarovala a poslouchala k tomu koledy. I slza mi občas ukápla. Když jsem dala péct první plech hřebíčkových kartiček, linula se z trouby neskutečná vůně. Jásala jsem. Pak jsem ale zaslechla jakýsi divný zvuk podobný škvíření. Otevřela jsem troubu a uviděla cosi nepopsatelného. Precizně vykrájené cukroví se roztékalo volně po plechu, libovolně se propojovalo a bublalo. Málem mě šlehlo. Nu nic, řekla jsem si. Další sorty a hlavně vanilkáče to jistí. Vždycky jsem byla optimistka.

 

 Moje první Vánoce v Mexiku. Stromeček s perníkovými ozdobami. Ty se povedly... (Omluva za kvalitu fotky - je z 24. 12. 1987 a  je přefocená. Prostě, skoro 40 let...)

Nebudu vás zdržovat zbytečným popisem. U rohlíčků to bylo obdobné, jen se roztékaly déle a více voněly. Rozpláclá masa se ale upekla hezky do růžova. U ostatních druhů to šlo jako přes kopírák. Přesto se tu a tam nějaký tvar zachoval. Nezklamalo jedině tuhé perníkové těsto.

Zde nutné vysvětlení. České, slezské, moravské, ba i slovenské ženy měly pravdu. Úplně jiná mexická čokoláda (má nárok, když je tam zrozená), odlišná konzistence másla, lepek v mouce, pekanové ořechy namísto vlašských (tyto v Mexiku téměř absentovaly a pokud byly, tak strašně drahè) a velká nadmořská výška (2266 m.n.m.) hlavniho města Mexika udělaly své.

Zírala jsem na tu voňavou spoušť a šrotovalo mi v hlavě. Pak jsem na to přišla. Přinesla jsem si marmeládu a flašku Bacardi, ze které jsem si na kuráž nejdříve mohutně lokla. Uchopila jsem kudlu a jala se rozřezávat beztvaré placky na plechu a přemísťovat je do mísy. Všechny druhy najednou. Rozmačkala jsem je, zaplácla marmoškou, štědře prolila rumem, vše uhňácala... a začala jsem válet kuličky. Vytvořila jsem jich snad stovky, ale pouze dvou druhů. Podle obalení. Jedna půlka v kokosu a druhá v pekanech. Nastrouhala jsem ty nejkrásnější, co byly původně připraveny na zdobení išlských dortíčků, které se taktéž roztekly jak protoplasma.

Na večírku jsem vyhrála neoficiální soutěž o nejlepší cukroví. Chlapi z Bacardi kuliček šíleli a jejich manželky si za mnou chodily pro recept. Pokaždé jsem začala: No, prostě si z domova přivezeš osvědčené recepty, tři dny plácáš po večerech různá těsta, pak to vykrajuješ několik hodin a plech za plechem šoupeš do trouby. Počkáš si, až se ti to rozteče a upeče. Načež vezmeš kudlu ... a už všechny řvaly smíchy.

Tak to prostě je. Většina slavných vynálezů přece vznikla omylem!

☆☆☆☆☆☆ 

Už zbývá jen slíbený bonus. Rafinované máslové sušenky Jødenkager (=Židovské cukroví). Pocházejí z Dánska a proslavila je místní sefardská židovská komunita. Pečou se od 17. století. Diky své výjimečné chuti se napříč staletími prosadily nejen u Aškenázů, ale i v celé Skandinávii. Odtud se zřejmě sporadicky dostávaly i do dalších židovských komunit v Evropě a odtud i do gójskych domácností.

Kdysi jsem je totiž objevila v naprosto skvělé Židovské kuchařce autorů Magdy Saxlové a Karla Sýse pod názvem "Jodenkagar". V rámci letitého přenosu informací se zřejmě jejich jméno poněkud zkomolilo a přizpůsobil se i recept. V originále se používají mandle, ale ve zmíněné kuchařce jsou vlašské ořechy. Zkusila jsem obé a doporučuji druhou variantu pro výraznější chuť.

Židovské cukroví vlastní výroby

Takže konečně recept na JØDENKAGER:

400 g polohrubé mouky

200 g másla

100 g cukru

1 vejce

špetka soli

+ rozšlehané vajíčko na potírání, skořicový cukr a drcené vlašské ořechy nebo mandle

Těsto necháme minimálně půl hodiny odležet. Pak vyválíme placku - cca 0,5 cm - a vykrájíme menší tvary. Musí jich být sudý počet. Polovinu pomažeme rozšlehaným vajíčkem, posypeme skořicovým cukrem a drcenými ořechy. Poté přikryjeme druhým kouskem (opět zespoda pomazaným vajíčkem) a opatrně přimáčkneme. Vršek můžeme ozdobit troškou ořechů (toť zase má vlastní úprava receptu). Pečeme ve středně teplé troubě. V našem horkovzduchu peču cca 20-25 minut ve 160 stupních.

Snad vám budou tyhle sušenky chutnat jako nám. Neboť my odpradávna ujíždíme na skořici. Také jsme objevili, že jødenkager není ideální jen ke kafi či všeobecně jako cukroví. Dokonale totiž doplňuje i posezení u vína. Asi proto, že zmíněné pečivo není výrazně sladké.

Ráda dávam tenhle rodinný majstrštyk dál. Jelikož lidé by si měli pomáhat a měli by být na sebe hodní. A to nejen ve vánoční době....