Léta přibývají, námi nenavštívené země ubývají. Na podzim a zimu letošního roku jsme měli několik nápadů ohledně zemí, kde jsme ještě nebyli. Mohli jsme vybírat z nebezpečných zemí (Afganistán, Lybie) nebo naopak z vyloženě turistických destinací (Maledivy, Seychely), kterým jsme se dosud snažili vyhýbat. Poněvadž se ve zmíněných rizikových zemích situace spíše vyhrocuje a Maledivy jsou pro nás asi opravdu příliš turistické, rozhodli jsme se nakonec pro Seychely. Původně jsme je chtěli spojit s Madagaskarem, ale tam zase nedávno došlo k nepokojům a státnímu převratu.

Seychely jsou ostrovy v Indickém oceánu často vyvolávající představu dovolené v ráji, která je dostupná pouze pro velmi bohaté lidi. Není to tak úplně pravba, pokud se tam cestuje mimo sezónu a nehledá se ubytování v hotelech na plážích. Letenky na říjen nebo listopad se dají sehnat za dostupnou cenu a ubytování u místních lidí dále od pláží není dražší než standardní penzion u nás v České republice. Kontakt s našimi hostiteli (Roddy a Debbi) nám navíc umožnil dokonale poznat život obyvatel tohoto souostroví.

Naše hostitelka Debbi

Bydlíme v obci Anse aux Pins na jihovýchodě největšího ostrova Mahé. Ráno u sousedů kokrhají kohouti, v podvečer se ozývá štěkot vesnických psů. Během našeho pobytu jsme součástí života ostrovanů.

Pohled z terasy našeho apartmánu

Lišíme se tak od většiny ostatních návštěvníků souostroví, kteří se přijeli především koupat. Každý den se na Seychelách současně nachází přibližně deset tisíc turistů. Soustřeďují se na severu Mahé, kde se opalují a koupou na nejoblíbenější pláži Beau Vallon. Na jihu je jich podstatně méně, ačkoliv pláže jsou zde stejně krásné. Navíc jsou téměř nebo úplně prázdné. 

První den beze spánku je jako vždy věnován základním věcem. Pronájem auta. Nejbližší obchod. První projížďka nejbližším okolím směrem na jižní cíp ostrova. Mahé má rozlohu přibližně 157 kilometrů čtverečních, je 26 kilometrů dlouhý a nanejvýš 17 kilometrů široký. Nejvyšší hora se nazývá Morne Seychellois a je vysoká 905 metrů. Na Mahé žije 95 000 lidí, což je asi 86 % z celkového počtu obyvatel Seychel. Hlavní město celého souostroví se nazývá Victoria, ovšem rozlišit, kde končí jedna obec a začíná další, není jednoduché, protože je obydlené téměř celé pobřeží. Hornaté vnitrozemí je naopak místy téměř pusté. Kromě Mahé mají Seychely ještě dva větší ostrovy (Praslin a La Digue) a zhruba sto dalších malých ostrůvků, kde mnohdy trvale žijí nízké stovky nebo pouze desítky obyvatel.

Již dost čísel a pojďme se seznámit s ostrovem Mahé, který chceme důkladně prozkoumat. Cestou na jih podél jeho východního pobřeží se nachází malá, ale půvabná pláž Fairyland.

  

Pokračujeme dále na nejjižnější cíp ostrova. Lze jet třemi směry. První zastávka bude na nádherné pláži Anse Intendance.

Na pláži Anse Intendance je silný příboj

Názvy většiny pláží na Mahé začínají slovem "anse", což ve francouzštině znamená "malá mělká zátoka". Vedle pláže vidíme luxusní rezidence miliardářů z celého světa, diskrétně skryté v bujné tropické vegetaci. Je tam rovněž stejně luxusní hotel. Některé hotely na Seychelách mohou být podle našeho hostitele Roddyho neskutečně drahé. Pokoj v nich stojí sedm tisíc euro za noc nebo dokonce až dvacet tisíc euro za noc. Raději se věnujeme nenápadnému informačnímu panelu. V několika jazycích je tam uvedeno varování před nebezpečnými mořskými proudy. Na prvním místě je kreolština, jazyk místních obyvatel.

Je zajímavé, že podobnou kreolštinou se mluví nejen na ostatních ostrovech Maskarén (Réunion, Komory, Mauricius, Mayotte) v Indickém oceánu, ale také na ostrovech v Karibském moři (Haiti, Martinik, Guadeloupe) a ve Francouzské Guayaně. Podle Debbi je pro Seychelany nejsrozumitelnější kreolština z Haiti, což se nám zdálo nelogické vzhledem ke vzdálenosti mezi oběmi zeměmi. Haitská kreolština a seychelská kreolština jsou si ale skutečně podobné, protože obě patří do skupiny kreolských jazyků založených na francouzštině. Oba jazyky vznikly v koloniálním období. Kreolizace nastala, když se francouzština smísila s jazyky otroků. Na Haiti i na Seychely byli přivezeni otroci ze stejných oblastí Afriky. Tito lidé si přinesli své africké jazyky, které ovlivnily slovní zásobu, výslovnost a gramatiku. Kreolské jazyky se vyvinuly jako dorozumívací jazyk pro komunikaci mezi Francouzi a otroky. Výsledkem je jazyk s francouzskou slovní zásobou, ale zjednodušenou gramatikou a vlivy afrických jazyků. Francouzští kolonisté mluvili standardní francouzštinou, ale většinu slov v kreolštině rozpoznali. Do určité míry tedy rozuměli, ale gramatika a výslovnost kreolštiny se liší, takže úplné porozumění nebylo snadné. Postupem času se však mnoho kolonistů naučilo kreolštinu, protože byla jazykem každodenního života na ostrovech. Dnes je kreolština oficiálním jazykem Seychel spolu s francouzštinou a angličtinou. Většina Seychelanů, včetně rodiny našich hostitelů, hovoří doma kreolsky a mluví velmi dobře anglicky a poněkud hůře francouzsky. Manžel se později dostal do kontaktu s lingvistkou Florou, která do určité míry potvrdila to, co říkala naše hostitelka Debbi.

Po návratu na bližší křižovatku jsme se vydali směrem na Police Bay. Cesta byla ještě užší než jinde na Seychelách, pláž kamenitá a opuštěná.

Nebyli jsme však sami, kdo se sem vypravil, takže jsme se na konci slepé cesty dostali do pasti, zablokovaní dvěma auty. Museli jsme se tedy vydat po uzoučké lesní cestě do džungle a hledat místo k otočení. Už předtím manžel zapomněl, že má celé auto vlevo, protože na Seychelách se jezdí na levé straně vozovky, a zrcátkem se potkal se stejnou částí auta parkujícího na okraji silnice. Na lesní cestě zrcátkem narazil pro změnu do větve stromu. Nevím, jak je to možné, ale na zrcátku nebylo po těchto nárazech ani stopy. 

Konečně jsme na o něco širší silnici a jedeme třetím směrem k zátoce Anse Takamaka, kde jsme dobře poobědvali.

Pohledy z restaurace v zátoce Anse Takamaka

Silnice na ostrově Mahé jsou úzké a většinou nemají krajnici. Mnohdy je vedle vozovky prudký spád. Stačila by malá nepozornost a spadli bychom hodně hluboko. Nejhorší bylo potkat v protisměru linkový autobus. Jejich řidiči se řítí na místní poměry velkou rychlostí, v zatáčkách jim skřípou brzdy. Většinou jsme raději zpomalili nebo i zastavili a počkali, až autobus přejede. Po obědě pokračujeme podél západního pobřeží na sever, v Anse Boileau zamíříme do vnitrozemí a brzy jsme zpět na východním pobřeží. Cestu nám poradil místní obchodník, který se pochlubil sbírkou bankovek z celého světa. Kazachstán, Ghana, Nový Zéland ... nechyběla ani česká stokoruna. 

STC je největší hypermarket na Seychelách, ovšem vypadal spíše jako velký indický supermarket. Jsme zklamáni nabídkou potravin, s výjimkou čerstvého celozrnného chleba. Všechny malé supermarkety jsou vlastněny a provozovány Indy. Ve Victorii mají i hinduistický chrám. Zboží dovážejí z celého světa - borůvky z Peru nebo Zimbabwe, jahody z Etiopie, nechybí ani naše Májka a jiné výrobky od Hamé.

Další den jsme se vydali hledat bylinkovou zahradu, kterou jsme však nenašli. Místo toho jsme nechtěně měli adrenalinový zážitek. Omylem jsme najeli na nejobtížnější silničku na ostrově. Tak prudký sklon vozovky jsme nikdy předtím neviděli. Auto z půjčovny mělo čtyřkolku, díky čemuž jsme vyjeli i ten nejprudší kopec. To však nebyl zásadní problém. Tím bylo vyhýbání se na uzounké silničce bez krajnic s protijedoucími auty. Těžko jsme se minuli již s osobním autem, nebylo kam uhnout, vlevo prudký sráz. Nejlepší bylo zastavit a čekat, ať si protijedoucí Seychelan nějak poradí. Horší to bylo s nákladním autem. Zastavili jsme a odmítli jsme jet dále. Na korbě náklaďáku sedící domorodci nám rukou ukazovali jak jet, tudíž nezbylo nic jiného než poslechnout. Čekali jsme ten nepříjemný zvuk tření plechu o plech, ale nic jsme neslyšeli, takže jsme z toho zase venku. O život šlo o kousek dále v zatáčce v malé obci. Ze zatáčky se plnou rychlostí vyřítil autobus. Manžel instinktivně strhl volant a vjel na soukromý pozemek vedle silničky. Autobus ani nezpomalil a hnal se dále. Když jsme se domnívali, že jsme už konečně na východním pobřeží v Anse à la Mouche, spletli jsme si cestu a omylem vjeli do slepé ulice. Nezbylo než vyjet do prudkého kopce do dvora soukromého domu. Seychelané jsou naštěstí vesměs milí a přátelští lidé, takže nám povolili otočit na jejich dvoře. Konečně jsme na normální silnici na západním pobřeží.

Oběd v místní restauraci u Anse Gaulettes. Nachází se vedle hezké a opuštěné pláže.

Po návratu na východní pobřeží jedeme na uměle vytvořený ostrov Eden spojený mostem s hlavním ostrovem Mahé, jen pár minut od hlavního města Victoria. Tento rezidenční a rekreační komplex je známý svými luxusními vilami, apartmány a především malebným přístavem plným jachet. Kotví zde desítky soukromých jachet a lodí, které dodávají místu kosmopolitní atmosféru. Na ostrově se nachází také supermarket Spar, jenž nabízí široký sortiment potravin a zboží, včetně mezinárodních značek. Byli jsme tam spokojenější, ale neměli tak dobrý chléb jako v hypermarketu STC. Poté jsme se vydali k botanické zahradě, byla již zavřená, ale vrátíme se tam následující den. Nedaleko jsme zahlédli jednu ze tří mešit na ostrově. Cestou zpět obrovská zácpa. Není divu. Čtyřčlenná rodina našich hostitelů má čtyři auta. Bydlí ve velkém domě naproti našemu apartmánu. Kromě toho jim patří několik dalších nemovitostí.

 

Dveře vlevo vedou do našeho apartmánu, vedle nás bydleli Seychelané z jiného ostrova, kteří byli na Mahé na návštěvě.

Stojím před domem našich hostitelů, který je přímo naproti našemu apartmánu.

Navozuje to představu o životní úrovni Seychelanů. Na rozdíl od ostatních afrických zemí nevykonávají málo placené práce v hotelech nebo restauracích - zastupují je většinou Filipínci. Jejich ostrovní země se dlouhodobě řadí mezi země s nejvyšší životní úrovní v Africe. Díky stabilní ekonomice založené na cestovním ruchu, rybolovu a finančních službách dosahuje země nejvyššího HDP na obyvatele v Africe – přes 20 000 USD ročně. To je výrazně více než například v Jihoafrické republice, kde HDP na obyvatele činí přibližně 6 400 USD. Na rozdíl od mnoha afrických států, kde je chudoba rozšířeným problémem, Seychely nevykazují extrémní chudobu. Pouze 0,9 % obyvatel je považováno za chudé. Většina obyvatel má přístup k základním službám, jako je elektřina, voda, zdravotní péče a vzdělání. Náš hostitel Roddy dále uvedl, že nejpalčivějším sociálním problémem je malá skupina narkomanů, kterým vláda vydává poukazy na jídlo místo peněz, jež by utratili za drogy. 

Lze tedy Seychelany ještě považovat za Afričany? Historicky jsou Seychelané africkými otroky, kteří byli na ostrovy přiváženi během koloniální éry. Jejich jazyk, kreolština, je přímým dědictvím této minulosti. Kreolská kultura je dnes hrdě uváděna jako základ národní identity. V každodenním životě lze africké kořeny pozorovat ve způsobu života, který je často neformální, společenský a praktický. Například jízda na korbách nákladních aut – běžný způsob dopravy na ostrově Mahé – připomíná africký styl dopravy. Tento způsob přepravy není jen ekonomický, ale i společenský – lidé se během jízdy baví a sdílejí si novinky. Africké prvky jsou patrné i v hudbě a tanci, kde rytmy bubnů, zpěv a pohyb vycházejí z afrických tradic. Trochu africký se nám zdál i chaos na silnicích mimo hlavní město, kde není v podstatě žádné značení, takže jsme se pravidelně ztráceli.

V botanické zahradě ve Victorii se nachází 280 druhů rostlin, včetně endemických druhů, okrasných květin, palem a koření. Mezi nejzajímavější rostliny patří majestátní palma Coco de Mer, která produkuje největší semeno na světě.

V ohradě zde rovněž chovají obří želvy z ostrova Aldabra, které se dožívají až 250 let a váží až 300 kg. Více než sto tisíc těchto želv žije volně v přírodě na atolu Aldabra, jenž patří Seychelské republice. 

 

Od botanické zahrady jsme jeli do letoviska Beau Vallon na severu ostrova. Dopravní zácpa nám umožnila v klidu si prohlédnout úhledné centrum hlavního města Victoria. Zaujala nás hodinová věž (Clock Tower), místně známá v kreolštině jako „Lorloz“, která byla postavena v roce 1903 na památku britské královny Viktorie. Naši pozornost rovněž upoutala impozantní budova zdejší knihovny (Seychelles National Library), jež byla otevřena v roce 1910.

Beau Vallon je proslulá dlouhá pláž, která by mohla být kdekoli jinde na světě, včetně jižní Evropy. Soustřeďuje se zde turistický ruch na Seychelách, se všemi nešvary tohoto druhu rekreace. Hlasitá hudba linoucí se z barů a restaurací, ale i z vody, kde ji pouštěl mladík na vodním skútru, obvyklé obchody a kiosky, vysoké ceny restaurací. Davy turistů se valí sem a tam. Většina z nich zde stráví celou svou dovolenou. Celkově působí Beau Vallon neosobně jako místo bez duše. My hledáme spíše klid, autentické zážitky a místní atmosféru, takže jsme rádi, že se vrátíme k věčně rozesmátému Roddymu a milé Debbi.

Promenáda v Beau Vallon

 

V pozadí ostrov Silhouette, pohled z Beau Vallon

Severozápad Mahé vyniká vrcholky národního parku Morne Seychellois, bujnou tropickou vegetací a skvělými plážemi. Grand Anse byla první z nich. Procházka po téměř prázdné písčité pláži byla doprovázena hukotem moře, jehož vlny se tříštily o žulové balvany typické pro Seychely.

Pláž Grand Anse

Obec Port Glaud a její pláže s výhledem na nedaleké ostrůvky nás nadchly do té míry, že jsme dali na doporučení Debbi a šli na oběd do restaurace Del Laplace s nádherným výhledem na místní pláže, moře a ostrovy L'Islette a Ile Therese.

 

Pláž v Port Glaud

 

Kostel v Port Glaud

 

Vlajka Seychel je stejně pestrá a barevná jako jejich příroda.

Ještě předtím jsme byli česky osloveni nepříliš sympatickým místním mladíkem, který nám nabídl kokosové ořechy, lépe řečeno nápoj z nich. Proč ne? Mačetou umně otevřel plody kokosové palmy, jejichž mléko (nebo spíše vodu) jsme s chutí vypili.

Ještě dále na severozápadním pobřeží ostrova se nachází pláž Port Launey. Hezká, ale s návalem turistů (na seychelské poměry, v Evropě by byla považovaná za poloprázdnou).

Pohled z pláže Port Launey

Nepoučeni pokračujeme na samotný konec této silnice. Ostrov se totiž nedá zcela objet. Ze silnice se náhle stává úzká cesta. Zpět se ale vrátit nelze, není kde otočit. Spása. Malá plážička s místem na otočení. Zpět na silnici to sice není daleko, ale máme hrůzu z toho, že proti nám něco pojede. Děs a zpocené ruce na volantu. Cesta není pouze úzká, ale stoupá do prudkého svahu a je bez krajnic. Nebylo by kam uhnout. Naštěstí proti nám nic nejelo, ale když jsme již byli zpět na standardní silnici, jel proti nám modrý autobus, který očividně pokračoval tam, odkud jsme přijeli. Autobusy na ostrově Mahé jezdí úplně všude.

Seychely nejsou jenom pláže. Po několika omylech jsme se na okraji Victorie konečně trefili na správnou silnici vedoucí do národního parku Morne Seychellois. Opět prudké svahy a nesčetné prudké zatáčky, ovšem v každém směru samostatný úzký pruh. 

Díky hledání cesty jsme ještě ve městě náhodou spatřili již zmíněný hinduistický chrám.

Silnice se kroutí v hustém tropickém lese, bujná zelená vegetace v několika patrech, vysoké stromy šplhající za sluncem. Jsme okouzleni tímto přírodním divadlem, manžel se však musí soustředit na řízení, zvláště když se proti nám řítí místní řidiči nebo dokonce autobus. Náhle se po levé straně objevuje malé parkoviště. Tabule hlásí "The Station". Jedná se o malý hotel s restaurací. Místo vypadá útulně, takže jdeme dovnitř. Zajímavé kreolské palačinky, kterých se však musím vzdát, protože mám intoleranci na laktózu. Zkusíme tedy kuře v šafránové omáčce, jež obsahuje různé koření pěstované na ostrově - skořice, hřebíček, muškátový oříšek a samozřejmě šafrán.

Z restaurace je výhled nejen na Victorii, ale vidíme i oba další větší ostrovy - Praslin a La Digue, kam se ve stejný den odebral Roddy v rámci "pánské jízdy" s patnácti kamarády. Údajně se jednalo o cyklistický výlet, ale Roddy se přiznal, že ujede maximálně jeden kilometr. Mimochodem, na ostrově La Digue je počet aut velmi omezený. Hlavním dopravním prostředkem jsou tam jízdní kola. Dříve se používaly i povozy tažené voly, dnes spíše jako turistická atrakce. Několik automobilů (pro zásobování nebo taxi služby) na ostrově existuje, ale běžná automobilová doprava tam není.

 

Další stoupání a zatáčky. Opět parkoviště, dobře vybavené a čisté toalety. Všechno zdarma. Jsme u vstupu do Venn’s Town, města založeného roku 1875 na svazích Sans Soucis.

Bylo to misijní sídlo spravované organizací Christian Missionary Society. Sloužilo jako škola pro děti osvobozených afrických otroků, kteří byli na Seychely přivezeni po roce 1861, kdy britské námořnictvo zachraňovalo otroky z lodí obchodníků v Indickém oceánu. Ruiny Venn’s Town dnes připomínají snahu o vzdělávání a integraci těchto dětí do nové společnosti a jsou symbolem přechodu od otrokářství k civilizovanému životu. 

 

Památník znázorňující děti osvobozených otroků

Ruiny misijní stanice

Otroctví bylo na Seychelách zrušeno roku 1835, v souladu s britským zákonem o emancipaci, který platil i pro kolonie. Do té doby tvořili otroci až 90 % z celkového počtu obyvatel. Po zrušení otroctví byli bývalí otroci nejprve označováni jako „učedníci“ a museli pracovat za minimální mzdu pro své bývalé pány. Po emancipaci dostali mnozí osvobození Afričané pozemky, zejména ti, kteří byli zachráněni z otrokářských lodí a přivezeni na Seychely. Začali pěstovat plodiny jako kokosovou palmu, skořici či vanilku, což se stalo základem ekonomiky ostrovů. Postupně se jejich potomci stali součástí kreolské společnosti, která dnes tvoří většinu obyvatelstva. Díky stabilitě, vzdělání a rozvoji turismu se Seychely staly jednou z nejbohatších afrických zemí – a právě potomci těchto osvobozených otroků jsou dnes považováni za ekonomicky nejlépe postavené Afričany.

 

Výhledy od Venn’s Town

Cestou na západní pobřeží se ještě stavíme u závodu na zpracování čaje. Je již zavřeno, ale pohled na pobřeží byl úchvatný.

Potraviny na večeři a snídani nakoupíme v indickém supermarketu. Seychely mají pravděpodobně největší hustotu supermarketů na světě. Otevřené jsou každý den od 9:00 do 21:00, což je pro nás velmi praktické.

Zlatým hřebem našeho putování na ostrově Mahé byla bezpochyby návštěva zahrady Jardin du Roi. Je skrytá v bujné vegetaci.

 

Vede k ní velmi úzká strmá silnička. Jsme poučeni a nechceme riskovat. Abychom se vyhnuli couvání v případě setkání s protijedoucím vozidlem, oslovili jsme v obci Anse Royale na hlavní pobřežní silnici tři místní mladíky. Taxi? Proč ne, řekl sympatický rastafarián s dlouhými dredy. Taxikář to určitě nebyl, ale cenu měl velmi nízkou. V autě zní hudba reggae. Bob Marley. Cesta není daleká, přibližně tři kilometry, ale vyhýbat bychom se tam nechtěli. Zahrada byla původně založena v 18. století během francouzské kolonizace a byla součástí ambiciózního plánu na založení plantáží koření v Indickém oceánu. Jardin du Roi se rozkládá na ploše asi 35 hektarů a je domovem koření, jako je skořice, muškátový oříšek, vanilka a citronella, vedle tropického ovoce a léčivých bylin. Poctivě jsme prošli všechny klikaté stezky a zároveň jsme vdechovali omamné vůně koření. Jednotlivé rostliny jsou popsány na cedulkách, takže jsme získali zajímavé informace. Součástí zahrady je také malé muzeum a pohodlný dům plantážníka.

  

Stezka směřující do kopce vede do deštného pralesa. Jsme rádi, že máme možnost vidět, jak Seychely vypadaly před příchodem francouzských osadníků kolem roku 1770.

V místní restauraci jsou kreolská jídla připravována z čerstvě sklizených ingrediencí a koření. Neodolali jsme. Jedno z nejlepších jídel na této cestě, chlebovník ve vanilkové omáčce už asi nikde jinde neochutnáme. 

Vanilka pochází z tropických pralesů dnešního Mexika. Prvními známými pěstiteli byli Totonakové, kteří ji považovali za posvátnou rostlinu. Po jejich podrobení Aztéky se vanilka stala součástí nápoje xocoatl, směsi kakaa, vanilky a koření, který pili vládci a válečníci. Španělský dobyvatel Hernán Cortés tento nápoj ochutnal v Tenochtitlánu a přivezl vanilku do Evropy, kde se rychle stala luxusní ingrediencí pro aristokracii. Vanilka se dlouho pěstovala pouze v Mexiku, protože její květy vyžadují specifické opylení, jež v přírodě provádí jen včela rodu Melipona. Pokusy o pěstování v jiných tropických oblastech selhávaly, dokud v roce 1841 na ostrově Réunion mladý otrok Edmond Albius nevynalezl metodu ručního opylování. Díky této inovaci se vanilka rozšířila rovněž do oblasti Indického oceánu – na Madagaskar, Mauricius, Réunion – a později také na Seychely. Dnes je vanilka druhým nejdražším kořením na světě po šafránu. 

Vanilka je vlastně druh orchideje

Manžela zaujala rostlina s názvem, který nikdy neslyšel - patchouli. Já jsem ji znala. Jedná se o aromatickou rostlinu pocházející z tropické Asie – zejména z Indonésie, Malajsie, Filipín a Indie. Patchouli se po staletí používala v tradiční asijské medicíně pro své antiseptické a protizánětlivé účinky. V Indii sloužila také jako odpuzovač hmyzu – sušené listy se ukládaly do balíků s látkami, aby je chránily před moly. Olej z patchouli patří mezi několik málo olejů, které zrají a zlepšují se stářím – čím je olej starší, tím je jemnější a bohatší. V zahradě byly rovněž různé tropické květy. 

Čas má na Seychelách stále trochu africký rozměr, takže náš fanoušek hudby reggae přijel asi o dvacet minut později, než bylo domluveno. Dorazil, když jsme už seděli v autě francouzských turistů, kteří se ochotně nabídli, že nás odvezou k našemu autu. Zpoždění nám vůbec nevadilo, vychutnávali jsme poslední okamžiky na tomto okouzlujícím místě. Cestou dolů jsme se vyhýbali s protijedoucím autem, ovšem místní řidič s tím nemá problém, na rozdíl od turistů, kteří podle rastafariána občas spadnou ze silnice bez krajnice do hlubokého příkopu. 

Poslední den jsme jedli v restauraci Brizane, kde jsme byli rovněž první den. Parkovali jsme pod krásně kvetoucími stromy. 

Loučení s každou navštívenou zemí je vždy nesnadné, ale v případě ostrova Mahé to bylo pro nás ještě obtížnější. Byli jsme jedni z mála návštěvníků, kteří se na Seychelách nekoupali, odnesli jsme si však nádherné zážitky spojené s krásnou přírodou a milými lidmi této malé ostrovní země, které nezkazil ani rozvinutý turistický ruch.