Tchaj-wan je fascinující mozaikou přírodních scenérií, technologického pokroku a hluboce zakořeněné tradice. Nabízí udivujicí kontrasty: vysoké hory ve vnitrozemí, tropické pláže na jihu, starobylé taoistické a konfuciánské chrámy, futuristické továrny, odkud pochází většina čipů používaných na celém světě i mnohé součásti pro "chytré" telefony, auta a satelity. Rychlovlaky neslyšně svištící krajinou rychlostí přes 300 km/hod. Vůně kadidla, zvuk gongů a barevné slavnosti v chrámech. Otevření a přívětiví lidé, vždy ochotní pomoci.

Toto všechno jsme na tomto ostrově, který portugalští mořeplavci označovali jako Formosa ("Nádherný"), zažili na podzim roku 2014 v doprovodu našeho synovce Martina a neteře Elišky. Letěli jsme tam z Tokia singapurskou nízkonákladovou leteckou společností SilkAir. Její úroveň nikterak nezaostávala za její mateřskou společnosti Singapore Airlines. Když jsme letěli nad sopkou Fuji, letuška nás na to upozornila. Neskutečně nádherný pohled.

Začátek se nám však moc nepovedl. Na letišti Taoyuan v hlavním městě Tchaj-pej jsme sice měli rezervované auto, ovšem manžel si neověřil, zda je na Tchaj-wanu nezbytný mezinárodní řidičský průkaz. Bez něho nám auto nepůjčili. Co teď? Řešení je vždy. Z letiště jsme za patnáct minut vlakem MRT dorazili do stanice rychlovlaku HSR, kterým jsme se pohodlně za čtyřicet minut dostali do města Taichung. S údivem jsme sledovali narůstající rychlost na displeji v našem vagonu. Přestože jsme se řítili rychlostí blížící se tři sta kilometrům za hodinu, necítili jsme žádné otřesy. Mezitím se setmělo, takže jsme z krajiny téměř nic neviděli. Na nádraží v Taichungu jsme usmlouvali cenu s taxikářkou, která nás za zhruba padesát minut dovezla do hotelu rezervovaného ve městě Puli. Tam nás potkala další nepříjemnost. Manžel záhy zjistil, že nemá peněženku. Bylo v ní všechno - kreditní karty, doklady, peníze. Vylučovací metodou jsme dospěli k závěru, že peněženka musí být v taxíku. Naštěstí jsme měli vizitku taxikářky. Ochotný recepční jí zavolal. Tvrdila, že peněženka v autě není. Teprve když jí recepční pohrozil policií, svolila, že se vrátí. Nečestní taxikáři jsou všude. Peněženka manželovi vypadla z kapsy po zaplacení a uvízla pod jeho sedadlem. Nakonec všechno dobře dopadlo, ale prožili jsme stresující okamžiky. 

V následujícím průběhu našeho putování na Tchaj-wanu už budou pouze příjemné zážitky. Pozdní večer, spíše noc v Puli.

Noční Puli

Je však stále otevřeno mnoho restaurací. V jedné z nich jsme se zpočátku ocitli v rozpacích. Obsluha je sice milá, ale nikdo z nich nemluví anglicky. Netrvalo dlouho a od sousedního stolu nás anglicky oslovil muž středního věku. Ochotně pomohl vybrat jídlo. 

V restauraci v Puli

Puli je nejen geografickým srdcem ostrova, ale i významným centrem buddhistické spirituality. Klášter Chung Tai Chan, dokončený v roce 2001, je nejvyšším buddhistickým klášterem na světě - tyčí se do výšky 136 metrů. Spojuje prvky zenové jednoduchosti s monumentální vertikální strukturou. 

 

Volně dostupná fotografie z Pixabay

Z naší prohlídky kláštera

Přibližně pět kilometrů od kláštera Chung Tai Chan se nachází socha Buddhy Chengte Dafo, dokončená v roce 2004. Sedící Buddha dosahuje výšky 78 metrů a ztělesňuje klidnou moudrost. Jeho tvář hledí do údolí, jako by bděl nad krajinou i jejími obyvateli. 

 

Puli je rovněž bránou k největšímu jezeru na Tchaj-wanu - Sun Moon Lake. Je pojmenováno podle svého tvaru: východní část připomíná slunce, západní měsíc. Obklopují jej zalesněné kopce, které se zrcadlí na klidné hladině, zejména při východu a západu slunce.

Jezero Sun Moon Lake ve dne a v podvečer

Kolem jezera se nacházejí významné chrámy. Patří mezi ně Wen Wu – majestátní chrám s výhledem na jezero, který je názorným příkladem harmonického prolínání tří náboženství na Tchaj-wanu. Na ostrově v průběhu jeho historie vzniklo "sjednocení tří učení“. Místní obyvatelstvo nevnímá taoismus, konfuciánství a buddhismus jako protikladné systémy, ale jako vzájemně se doplňující cesty k harmonii, morálce a duchovnímu rozvoji. Taoismus klade důraz na rovnováhu, přírodní síly a ochranu před zlými vlivy. V chrámu Wen Wu je zastoupen božstvem Kaiji a Bohem literatury. Konfuciánství zdůrazňuje etiku, vzdělání a úctu k předkům. Zadní síň chrámu je věnována Konfuciovi a jeho žákům. Buddhismus je cítit v rituálech a ikonografii. Svědčí o něm i brána Lingxing, která symbolizuje vstup do posvátného prostoru.

 

 

 

V chrámu Wen Wu je toho opravdu hodně k vidění

Chrám Xuanzang je klidné místo zasvěcené buddhistickému mnichovi, který přinesl buddhismus z Indie do Číny. Chrám je obklopen lesem a působí velmi meditativně.

 

Chrám Xuanzang

Pagodu Ci En nechal postavit jako výraz synovské úcty ke své matce bývalý prezident Čínské republiky Čankajšek. Název „Ci En“ znamená „dobrotivá vděčnost“. Čankajšek se po vítězství komunistů vedených Mao Zedongem uchýlil na Tchaj-wan. Následovalo ho přibližně dva miliony lidí (úředníci, vojáci, intelektuálové, podnikatelé). Tato masová migrace výrazně změnila složení obyvatelstva ostrova, jenž byl do té doby pod japonskou nadvládou (1895–1945). Čankajšek zavedl autoritářský režim, který trval od roku 1949 do roku 1987. Na ostrově bylo prosazováno počínšťování, byly potlačovány místní jazyky a původní kultura Tchaj-wanu. Za jeho vlády bylo uvězněno, mučeno nebo popraveno tisíce lidí podezřelých z protistátní činnosti. Dnešní mladá generace jeho režim mnohdy kritizuje.

 

Všude kolem jezera bylo živo. Viděli jsme několik svateb, naši mladí spolucestovatelé navazovali přátelské vztahy se svými vrstevníky. 

Lanovka Sun Moon Lake Ropeway nabízí panoramatický výhled na jezero a okolní zelené hory.

 

Trasa lanovky měří přibližně 1,8 kilometru, cesta trvá sedm minut a končí u kulturní vesnice Formosan Aboriginal Culture Village. Tento tematický park představuje domorodé kultury ostrova a jejich tradiční architekturu. Tchaj-wan oficiálně uznává 16 domorodých skupin. Tito původní obyvatelé Tchajwanu představují pouze 2,5% z celkového počtu obyvatel ostrova (23 milionů). Dnes zde totiž jasně převládají tchajwanští Číňané. Nejpočetnější z nich jsou Hoklo pocházející z čínské provincie Fujian. Hovoří jazykem Hokkien, který ovládá 70% obyvatel ostrova. Hakka přišli z Guangdongu a jiných oblastí na jihu Číny (15% obyvatel ostrova). Číňané, kteří přišli s Čankajškem a jeho stranou Kuomintang v letech 1945 až 1949 po porážce v čínské občanské válce, dnes představují zhruba 12% obyvatelstva. 

 

Tradiční architektura nečínských národů Tchaj-wanu.

Později se na jihovýchodě ostrova náhodně dostaneme do styku s nejpočetnějším z jeho domorodých národů - Ami. Nejprve se ale musíme dostat na východní pobřeží ostrova. Poněvadž nemáme auto, jsme nuceni si na tento přejezd opět najmout taxíka. Byl to stejný řidič, se kterým jsme jezdili na jezero Sun Moon Lake. Z města Puli stoupáme po silnici č.14 vzhůru do hor. Zpočátku míjíme čajové plantáže a vesnice v oblasti Ren’ai, ale brzy se silnice začíná opravdu prudce zvedat. Objevuje se mlha a mraky.

Nakonec se po mnoha serpentinách před námi otevře vysokohorská plošina Kunyang. Ve výšce 3070 metrů nad mořem se zde zastavují téměř všichni cestovatelé, aby se nadechli řídkého vzduchu a rozhlédli se po okolních štítech. Výhledy sahají až k vrcholům Hehuanshan a v jasných dnech je možné zahlédnout i vzdálené východní pobřeží. 

Za Kunyangem cesta pokračuje k Wulingu, nejvýše položenému silničnímu průsmyku na Tchaj-wanu (3275 m n. m.). Odtud se silnice prudce svažuje a napojuje na legendární silnici č. 8, která se vine skrz mramorové soutěsky národního parku Taroko. Sem se ještě vrátíme na celodenní výlet. Zastavili jsme u buddhistického chrámu Xiangde. Abychom se ke chrámu dostali, museli jsme po mostě Pudu překročit řeku Liwu.

 

Na dalším úseku je každý kilometr silnice doslova vytesaný do skály. Tunely, mosty a úzké průjezdy mezi skalami vytvářejí dramatickou kulisu. Pod námi zurčí v hlubokém kaňonu řeka Liwu. Když se konečně otevře výhled do širšího údolí, vidíme náš cíl - město Hualien na východním pobřeží. Místo hor tady už vládne oceán. 

V Hualienu se nás ujal Jeff Chao, sportovně založený majitel malé cestovní kanceláře. Zajistil nám dopravu na východním pobřeží a spřátelil se s našimi mladými spolucestovateli. Martin ho má dodnes na Faceboku, takže víme, že již nepracuje s turisty, ale ve firmě Siemens Energy. Pravděpodobně ho k tomu přiměla pandemie covidu. 

Jeff nám umožnil důkladně poznat značnou část východního pobřeží. Přírodní scenérie i kulturní a historické památky. 

Eliška s Martinem se patřičně bavili.

 

 

Bez ohledu na věkový rozdíl jsme byli dobrá parta.

Impozantní buddhistický chrám Henan, který lze navštívit na východním pobřeží ostrova, je známý svou moderní náboženskou uměleckou výzdobou a úchvatným výhledem na Tichý oceán. Nachází se na silnici č.11, mezi pobřežními horami a mořem. Jeho dominantou je 15 metrů vysoká zlatá socha bohyně Avalokitesvary. Jsou zde dvě autentické mongolské jurty darované Mongolskem.

Svatyně věčného jara v národním parku Taroko je zasazena do skal nad vodopádem a slouží jako památník dělníkům, kteří zahynuli při stavbě horské silnice skrze soutěsku.

 

Na východním pobřeží v okolí města Hualien žijí příslušníci domorodého národa Ami. Podařilo se nám s nimi navázat kontakt. Díky tomu jsme se dozvěděli zajímavé věci ohledně žvýkání betelu. Pro Ami je tento zvyk symbolem pohostinnosti. Betelová směs (arekové ořechy, betelové listy a vápno) se nabízí hostům jako gesto přivítání a úcty. Hraje to důležitou roli při obřadech, námluvách i v každodenním životě, zejména mezi staršími lidmi. Pro ženy Ami bylo žvýkání betelu kdysi znakem zralosti a postavení. Červeně zbarvené rty a zuby byly považovány za krásné a důstojné. Betel se společně žvýkal během přestávek při zemědělských pracích nebo rybolovu. Moderní povědomí o zdraví a měnící se estetika však vedly k poklesu užívání betelu mezi mladšími generacemi Ami. Obavy z rakoviny dutiny ústní a závislosti vedly k tomu, že mnoho lidí nyní považuje tuto praxi za zastaralou nebo škodlivou. Pro jiné však zůstává milovanou tradicí. Patřili mezi ně i ti Ami, se kterými jsme se náhodně setkali. Betel s nimi žvýkali také naši mladí spolucestovatelé a zkusil to i manžel. Já jsem nechtěla mít červený jazyk.

 

Zajímavá byla i návštěva nočníhu trhu v Hualienu. Stánky s různými jídly čínské kuchyně lákaly k ochutnání. Martin neodolal ani páchnoucímu tofu.

 

Nejkrásnějším místem na východním pobřeží Tchajwanu jsou pravděpodobně útesy Qingshui v národním parku Taroko. Tyčí se do výšky až 1000 metrů nad Tichým oceánem a táhnou se podél silnice Suhua zhruba 21 kilometrů. Na jedné straně strmé skály, na druhé nekonečný oceán. 

Měli jsme štěstí, že jsme v národním parku Taroko byli před zemětřesením v roce 2024. Krajina parku je úchvatnou kombinací vysokých mramorových útesů, hlubokých soutěsek, bujných lesů a kaskádovitých vodopádů. Terén vděčí za své dramatické rysy srážce filipínské a euroasijské tektonické desky, která zvedla vápenec do mramoru a vytvarovala jeho drsnou podobu. Mezi nejznámější místa patří Tunel devíti zatáček, Jeskyně vlaštovek a již zmíněná Svatyně věčného jara. Taroko je rovněž domovem domorodého kmene Truku. Samotný název „Taroko“ pochází z jeho jazyka a symbolizuje zvuk řeky, která protéká soutěskou. V roce 2024 způsobilo silné zemětřesení značné škody, které vedly k dočasnému uzavření mnoha stezek. V současné době je silnice z Puli do Hualienu přes soutěsku Taroko stále pouze částečně průjezdná, s časovými omezeními a regulací provozu. Silnice je ve špatném stavu, některé úseky jsou jen štěrkové nebo s výmoly.

 

 

I v době naší cesty jsme se museli povinně chránit helmami

Tato cesta mohla kromě jiného přispět i k tomu, že Eliška projevila zajem o čínštinu. Za několik let ji začala studovat nejprve v Olomouci a později v Kunmingu, hlavním městě čínské provincie Jün-nan. Možná ji ovlivnilo i to, že byla díky svým plavým vlasům všude středem pozornosti.