Stalo se to v červenci, tedy přibližně před čtvrt rokem, a nějak to nemohu dostat z hlavy. Občas se to znovu samo vyloupne.

Cestovali jsme s manželem žlutým rychlíkem z Prahy na severovýchod Moravy. Manžel seděl ke skupince cestujících, o kterých bude řeč, zády a poslouchal hudbu ze sluchátek. Nebyl tedy tzv. v obraze. Přes uličku o sedadla dále do vozu seděla u stolku paní mladistvého a moderního zevnějšku a naproti ní dvě děti. Starší chlapec, snědšího typu, tmavovlasý a pohledný - „celá matka,“ možná 10 letý, si celou dobu zaujatě kreslil. Jeho mladší sestra, pobledlá blondýnečka, způsobně seděla a neustále sledovala matku jako pejsek svého pána. Občas se na něco zeptala, a když ji matka odbyla a usměrnila, ať se uklidní /z mého pohledu nebylo proč/, tak začala srdceryvně a plačtivě, polohlasně, ale úpěnlivě naříkat: „Maminko, maminečko, nezlob se, nezlob se, prosím, prosím, prosím…,“ stále dokola jako kolovrátek, tvářičky rázem znachovělé, očka zalitá slzami. Až mě z toho rozbolelo na hrudníku. Matka ji sykavě s ledovým výrazem uklidnila, ale za chvíli se to po nějaké drobnosti opakovalo. Když to bylo celkem po třetí, odvedla stylem „ledová královna“ dcerku na toaletu a za chvíli se potichu vrátily. Holčina sice stále nepřirozeně růžolící, očka zaslzená, ale zmlklá. Bratr si toho po celou dobu nevšímal a stále si kreslil. Jako by k nim nepatřil. I když vlastně, teď si vzpomínám, že občas s matkou několik slov prohodil. Její přístup k němu byl diametrálně odlišný. Oba sourozenci měli na sobě přes běžné oblečení nějaká "vzácná," výrazná a očíslovaná sportovní trička cizího oddílu, tmavší podkladové barvy, snad bordó, netuším, jakého sportu, jako by cestovali ze zápasu na mezinárodní úrovni nebo jen suvenýry ze sportovního obchodu, nevím, nápisy už si nepamatuji, ale jako první mě napadnul fotbal.

Zanedlouho po zklidnění holčičky matkou na toaletě tato zvláštní skupinka vystoupila a já měla po zbytek cesty /a ještě dlouho po tom/ o čem přemýšlet.

Když jsem to vykládala manželovi, podotknul, že ta paní působila velmi chladně. 

Když jsem to  později vykládala kamarádce, podotkla, že může jít o domácí, minimálně psychické násilí, což mě samozřejmě napadlo také, ale protože se vždy snažím o více úhlů pohledu, připustila jsem trochu i možnost vrozeného duševního postižení té holčičky. Ať už vrozeného nebo získaného /nemocí či chováním matky/, každopádně mi té dívenky bylo a je velmi líto. To její čiré zoufalství už z hlavy nevymažu. Tak moc se mi chtělo jí zastat, ale nešlo to. Někdy člověk neví, čeho je vlastně svědkem a zůstávají jen domněnky a možná i nespravedlivá obvinění. Kéž by.

 

Foto: Pixabay