Marco se drží v sedle zlatého draka pevně, necítí závrať ale jásavé štěstí  a stoupá stále výš a výš.  Letí zvolna, prolétá mraky, které drak barví do zlatého odstínu. Je to omamný pocit, on tu  zlatou barvu nejen vidí, on ji i slyší a cítí,  je všude kolem, prostupuje jeho tělem,  i on  zlátne a letí dál. Letí do  nádherné  hudby, kterou vnímá  prostřednictvím čísel, ano, on ji neslyší,  ale počítá! 

Náhle zlatou vystřídá modrá, ta voní i zní  jinak,  padají do moře  a  ona tam na něj  čeká  a otvírá náruč, je to snad  mořská víla, ne už ji poznává :  je to    Sun-Ling!    Marco probudí a vytřeští oči na zdobený  strop nad sebou a neví, kdo je, kde je,  co se to s ním dělo a děje.

Vykouřené opium  si vybírá svou daň, co bylo včera večer a v noci jasné, je dnes zamžené,  čemu se včera smál, z toho má dnes strach.  A kde je vlastně Sun-Ling, proč tady není s ním, krásná a tak vzrušující…A jak se uměla krásně smát, jak když cinkají malé zvonečky na Loretě. Sliboval ji lásku až za hrob, že ji  vezme si  sebou  do Itálie, budou žít v Benátkách, ach Benátky, Venecia mia …

„Vstávejte pane, musíte se připravit, dnes  vás čeká velký den.“   Sluha Bernardo stojí u lůžka, podává nahému Marcovi  župan s vyšívanými draky a  kriticky si ho prohlíží.  „Budete potřebovat koupel a masáž, pane!“   Marco se strašně lekne a okamžitě se vrátí do reality.

„Chceš mi říct, že  dneska ?  Že  zrovna dnes mám jít ke Kublaj chánovi?!“  „Ano, pane, je tu jeho ceremoniář a chce vám dát pokyny.  Čeká už hodinu, pane, nebyl jste k probuzení !“

 Bože dobrý,  zač mě trestáš, pomyslí si Marco. Měsíc tady trčím, před branami, už jsem nedoufal, že mě Kublaj přijme. Zboží  mám prodané, zásoby koření a látek, které povezu domů nakoupené,  obchodní dohody uzavřené.  Čekám a čekám a teprve včera jsem si poprvé dopřál trochu povyražení. Vodní dýmka, tanečnice, trochu hazardu  a hlavně  Sun-Ling… Kde se tam vlastně vzala, nádherná a tajemná, nikdy nic  takového k žádné ženě nepocítil jako k ní, a že jich bylo v rodné Itálii.  A milování s ní byla jedna velká extáze  a bylo to vůbec milování nebo snad jízda na zlatém drakovi? Nevím, co byla skutečnost a co sen, uvědomí si Marco s hrůzou.  Kam se pak ztratila, pokud tam vůbec byla  a jak se dostal  z toho doupěte  sem, do svého pavilonu? 

„Přivezli vás, pane,“  odpovídá mu na nevyslovenou  otázku sluha se sklopenýma očima. „Byl jste jak posedlý zlými duchy, svíjel jste se v křečích, bál jsem se o vás.“  

          „A  kde je ta dívka, kde je Sun-Ling?“ vyhrkne Marco. 

„Nevím pane, já jsem žádnou dívku neviděl,   jen  dva muže  s nosítky.“ 

 Marco se s obtížemi a třeštící hlavou zvedne z postele, zavrávorá a se sluhovou pomocí se oblékne, koupel musí počkat,  ceremoniář  ne.   Už tak  to jeho  čekání bude stát  Marca pěknou sumičku, aby  si to čekání  nedej bože  nevyložil jako  neuctivost k Velkému chánovi.

Marco si  nasadí  na tvář masku  dychtivé pozornosti (v tom je mistr nad mistry) a skutečně  vypadá,  jako by ceremoniářovi pokyny a rady hltal a ukládal do paměti na místo nejčestnější.  Ve skutečnosti však myslí  na to, zda mu zbylo dost vzácných věcí, které  může věnovat velkému chánovi jako dar, ale ano všechno určitě neprodal.

 A hlavně myslí na Sun-Ling, co bude dělat? Jak ji najde? Neví, jak dopadne návštěva u Kublaje, neví,  kdy se vydá na zpáteční cestu. Vlastně ani neví, co je dnes za den, ale jedno ví určitě -  nemůže žít  bez Sun-Ling.

Nakonec na audienci dorazí včas. Lazebníci odvedli dobrou práci a slavnostní   roucho mu také sluší, cítí se zase  jako Marco Polo, vážený benátský kupec,  ne jako nějaký zoufalec, troska opiová. 

Kublaj chán je otylý a kdyby Marco  neznal historky o jeho krutosti, připadal by mu směšný. Ale chová se přátelsky, dokonce mu nabízí, ať vstoupí do jeho služeb.

 „Děkuji vám Velký cháne  za laskavé přijetí i vaši nabídku,  nesmírně si toho vážím, je to pro mě obrovská  čest, největší v mém životě.“

„Mýlíš se Marco Polo, největší cti tvého života se ti teprve dostane.  Má nejmilejší dcera, koření mého  života, květ nejkrásnější a perla nejcennější mě požádala, abych jí představil muže ze země zapadajícího slunce.  Budeš nyní odveden do jejích komnat a modli se ke svému bohu, abys naplnil její očekávání, protože nic mi neleží na srdci tak, jako její blaho a štěstí.

 Marco v doprovodu dvou ozbrojenců  couvá z Kublajovy komnaty, dobře ví, že se  k němu  nesmí otočit zády, nemá skutečně chuť nechat se povařit v kotli vřícího oleje před palácem.

 Pak kráčejí labyrintem chodeb, až dorazí do rozlehlé knihovny, kde se před užaslým  Marcem náhle rozevře jedna stěna plná knih a on vejde už sám, bez stráží, do zlatého pokoje  s fontánou uprostřed.   Na jejím  okraji sedí dívka v závoji, maličká chodidla si máčí v křišťálové vodě a ještě menší ručkou kyne Marcovi, aby se posadil vedle ní.

 Chvíli sedí mlčky, Marco cítí známou vůni, nic nechápe, vrací se mu snad opiový sen? Dívka si pomalu, nesmírně pomalu odhrne závoj a řekne : „Vítej, cizinče ze země zapadajícího slunce !“ A pak  šumění fontány přehluší  stříbrné loretánské zvonky. 

„Sun Ling“ vydechne Marco, ale nahlas řekne jen zdvořile: „K vašim službám, výsosti.“