O necelých 30 let zpět.

„Ve schránce jsi měl telegram. Zvou tě do Vsetína na rozstřel o novou Fabii,“ oznamuji manželovi, který zprvu nevěřícně poulí oči a několikrát jimi přejíždí po tom kousku papíru, než mu to doopravdy dojde.

* * *

Projíždíme malebnou krajinou mezi Vsetínskými vrchy, doprovázeni řekou Bečvou a téměř mlčky očekáváme věci příští. Vychutnávám si to. Po dlouhých měsících, trávených na sídlišti a na zpestření – každé všední ráno šest zastávek autobusem tam a odpoledne šest zastávek autobusem zpět. Už dlouho jsme nebyli na výletě. Autíčko je staré, kabátek rezavý. Botičky sice nové, ale letní. Zima je pro nás období zápecní. Jen díky pejskovi procházíme alespoň přilehlé řídnoucí lesy. Příjemná změna, po těch letech nekonečných starostí. Taková šance!

Snažím se nevnímat hukot staré škodovky a vpíjím se očima do ubíhající krajiny. „Zase mi bude večer třeštit hlava,“ vloudí se přeci jenom jedna mrška negativní myšlenka.

Jsme, přes všechny krize, taková hravá rodinka. Každou chvíli někdo z nás získá nějakou tu blbůstku, patřící mezi sto až tisíc „dalších cen,“ občas i něco hodnotnějšího, ale auto?!  To je přeci jenom jiná a hodně silná káva! Moc tomu nevěřím, stejně však: „Dum spiro spero.“

Tuto zimu, jako na potvoru, dostatečně nezamrzla přehrada. A tak nemá manžel, jinak nadšený hokejista „příležitostňák,“ natrénováno. Po obdržení telegramu sice chodí několik dní trefovat hokejkou tenisák do vytčené branky na nedalekém betonovém kurtu, ale vlastnosti puku na ledě jsou naprosto odlišné.

Vjíždíme do Vsetína podél nějaké menší továrny a prvního ogara, co spatříme, se doptáváme na hotel Vsacan. Legrační název. „Nebuď vsacná!“ říkávala mi mamka, když jsem byla nedočkavě zvědavá. U vchodu hotelu s legračním názvem čekají dvě, díky triček s nápisem Radegast, přetažených přes teplé svetry, nepřehlédnutelné hostesky. S profesionálním úsměvem předávají manželovi jednu volnou vstupenku na hokejové derby Vsetín – Sparta a směrují jej na stadion, kde se má, po zápase o titul, odehrát ještě jeden litý boj. Boj dvaceti čtyř mužů a jedné ženy o jeden fungl nový automobil.

* * *

Manžel, coby letitý pivomil, konečně zúročuje svou neřest, a to v podobě sady luxusních čtyřdecáků s logem nejslavnějšího moravského pivovaru, chvalně známého to sponzora našich čerstvě zlatých hochů z Nagana, a jedné (pravda, o několik čísel větší) zimní bundy (opět s logem, jak jinak), kteréžto praktické věci (plus pozvání na rozstřel) získal postupně po každém kole soutěže, která ho zcela pohltila. Výhrám předcházelo hojné popíjení, vylupování víček, listování v chytrých, sportovně zaměřených knihách a zavařování kalkulačky při nekonečných výpočtech nesmyslných soutěžních úkolů.

* * *

Lístek je jeden, a tak s mladší dcerou bloumáme po překvapivě malém městečku, mezi ogary a dcérkami a teprve na poslední třetinu přicházíme k rovněž překvapivě malému stadionu. V tak malém kotli se tu vaří takové zázraky?! Opět podle triček rozeznáváme manželovy soupeře. Někteří nervózně přešlapují a mnou si prokřehlé ruce, někteří se už teď tváří vítězně. Obzvláště jeden týpek. Tak na tebe se, hochu, zaměříme. Manžel potkává bývalého kolegu. Má tmavé brýle. Dozvídáme se, že přišel o oko. Vypadá jak dvojník Aleše Brichty. Působí dost suverénně. „Ale s tím handicapem?“ podceňuji jej v duchu.

Než organizátoři odvedou všechny potencionální majitele jedné stříbrné Fabie, co se pyšně blýská u vchodu na stadion, stihneme si dát s dcerou horký čaj. Manžel už ne. Je fakt krásná. Vidím ji poprvé na vlastní oči. Bezděky přejedu kapsu s mým řidičákem, který tam mám pro případ, že by…

A co my, příbuzní? My vstupenku nedostali. To budeme stát před vchodem, jak nějací chudí příbuzní? Po chvíli nám zicherkou připínají pokus o V.I.P. vizitku a, přes protesty místních pořadatelů, vpouštějí do prostoru nad brankou, do které se budou ti naši trefovat, mezi kameramany a novináře. Nestačím se divit účelnému prostoru uvnitř. Připomene se mi autíčko Matýsek (Daewoo Matiz) – také vypadá uvnitř větší, než zvenku. Derby ještě vrcholí a jediné dvě (remizující) branky čekaly na nás. Zažíváme jak ohlušující zahřmění kotle při té domácí hostům, tak zklamaný hukot místních a jásot menšiny přespolních fanoušků, obývajících k nám přilehlý kout stadionu,

„Dopito! Dopito!“

Dojetím mi roste knedlík v krku a rosí se mi oči. To až budu na zubárně líčit hokejovým fandům, co na to jistě koukali do bedny, a což tak, kdyby… Ještě vystoupení místního kraso-oddílu, výbuchy a ohňostroje přímo na ledě a už přivádějí ty naše! Stříbrná královna dnešního večera vjíždí na ledovou plochu, komentátor se zajíká nadšením. První rozstřel je od středové čáry. I na dálku vidím na manželovi, jak je ztuhlý a ztrémovaný … a …. míjí!!! Ááááách! A je po nadějích. Sebevědomý týpek ovšem také. Jednooký kolega v černých brýlích … se trefuje! A jediná žena … také! „Teda taťko!“ povzdychne si zklamaně dcera. Pět šťastlivců postupuje dál. „To už nedám!“ přibíhá varovat svou ženu manželův kolega v černých brýlích, když střelce posunují o čáru dál. Nedal. Stříbrnou královnu vyhrává mladík z nedalekého města.

Mlčky odcházíme k naší stařence a já ji smířlivě pohladím: „Tak nás zase pěkně odvez domů.“ Když se všichni tři znovu usadíme ve staré škodovce, dcera do ticha prostořece prohlásí: „Taťko! Tys tam stál jak, jak ztopořený víš co!“ a všichni se po tom napětí úlevně rozřehtáme. Celou cestu si výjimečně vesele povídáme, těšíme se na pejska, kterého nám hlídá babička, a na manželovi vidím, jak je rád, že už to má všechno za sebou, a že to bereme tak sportovně.

 

Foto: Pixabay