Když už jsem vypadla z toho kolotoče, mým problémem bylo, jak sdělit mámě, že jsem si zažádala o penzi. Bylo mi žinantní jí říct, že už má tak starou dceru. Jakmile jsem to ze sebe vysoukala, máma mi řekla: „Ja, děvčičko moja, moc sa netěš, ty dni sů strašně dlůhé.“

 

29. 9. 2025

Jízda vlakem z Plzně do Mariánských Lázní je zážitkem. Cesta vede krásnou krajinou plnou lesů, prudkých srázů, místy je vidět vinoucí se řeku, trsy chatiček.

Chroupám křupavou oplatku, a čekám u fontány na patnáctou hodinu, Je krásně sluníčkovaně, město je plné turistů a lázeňských pacientů, podzim ještě ukazuje svou vlídnou a laskavou tvář. V patnáct hodin se ozvou první tóny, Smetanova Vltava. Užívala jsem si to tak, že jsem málem upustila slzu. Bylo to krásné, jímavé. Nazpět na nádraží jdu parkem, kapsy plné kaštanů.

V pondělí krásné počasí přetrvává, vyrazily jsme s kamarádkami na túru kolem rybníků. Spojeno s obědem a kávičkou. Celkově v nohách čtrnáct kilometrů. Večer si mažu nohy alpou, ale je mi skvěle.

 

1.10. 2025

Ještě je mi občas smutno. Po tom pánovi, Co byl a není. Položit si hlavu na jeho paži, prsty odhrnout vlasy z čela… No děvče, říkám si, takový sentimentální kýč.  Hm. No. Tak jo. Ne. Asi. Au. Au.

City okoralé

Jak předvčerejší skýva

Smutné blues

O tom, co zbývá

Už jsi nahraná

Duše pokérovaná

Už?

Kuš

 

2. 10. 2025

Muži přicházejí a odcházejí, kamarádky zůstávají. Zejména ty letité, osvědčené. Já takovou jednu mám. Jitku.  Prožila jsem s ní kus života. Odrodily jsme děti, rozvedly se, sdělovaly si zážitky s milenci, oslavily vnoučata. Vždycky jsme tu pro sebe byly. I když jsme si občas vjely do vlasů, ale pak jsme zvedly telefon… Dnes jsme si udělaly výlet do Českého Krumlova. Navštívily jsme mého syna, já se poňuňala s osmiletým vnoučkem. Řekl mi, že  mu nemám dávat pusu, protože už má holku… Dostaly jsme oběd, kávičku. No a pak jsme se šly projít městem, kde jsem žila jedenáct let. Spousta vzpomínek, zážitků… A na cestě nazpět  se kochaly vzpomínkami.

Pamatuješ na Krétu? Jak jsme tam celý týden večer co večer brečely u moře na obrácené lodi, pily víno, já ovdovělá, ty rozešlá…

Pamatuješ, jak jsme v Itálii použily na zuby místo zubní pasty prášek na praní v tubě a jak jsi mi nadávala, že máš v hubě jako v automatické pračce…

A jak jsme byly s vnučkami v Bulharsku…

A pamatuješ jak…

A pamatuješ…

„ A víš, co si léta pamatuji? Na jeden telefonický rozhovor, řekla jsme já“.  Ještě jsem ti volala z budky na pevnou linku.

Sotva jsem se představila, spustila jsi:

„No to je dost, že voláš. Míla má čtyřku ze zemáku a na kalhotách díru na koleně. Ten nejmenší tu brečí, protože nemůže venku vyhrabat žížalu na rybařák. A ten největší, myslím manžela, mlátí zmrzlým filé o kredenc, protože nechce jíst žemlovku. Co jsi vlastně chtěla?"

„ No přece recept na tu tvoji báječnou jablíčkovou buchtu.“

 

7. 10. 2025

Praha, ta noblesní dáma se nemusí předvádět. Stačí, aby jen tak byla. A byla. Toulaly jsme se s kamarádkou, bezcílně, s rukama v kapsách. Tu se zastavily, pokochaly, koukaly do vody, na věže a věžičky, kávička, občas nějaký butik…

Oběd jsme si daly u Potrefené husy. Tím, že jsme ušly dost kilometrů, dopřály jsme si řádnou kalorickou bombu. Přinesli krásně opečenou kotletu, brambůrky, tatarku. Dojedly jsme, podívaly se na sebe a rozuměly si i beze slov. Přece tu nenecháme tu spoustu masa na té krásné kostičce. Naštěstí se v ten okamžik okolní stoly vylidnily a my, nikým nespatřeny, pan Špaček odpustí, tu kost jsme ohlodaly. Mňam.