Když už jsem vypadla z toho kolotoče, mým problémem bylo, jak sdělit mámě, že jsem si zažádala o penzi. Bylo mi žinantní jí říct, že už má tak starou dceru. Jakmile jsem to ze sebe vysoukala, máma mi řekla: „Ja, děvčičko moja, moc sa netěš, ty dni sů strašně dlůhé.“

9. 9. 2025

Jízda vlakem z Plzně do Mariánských Lázní je zážitkem. Cesta vede krásnou krajinou plnou lesů, prudkých srázů, místy je vidět vinoucí se řeku, trsy chatiček.

Chroupám křupavou oplatku, a čekám u fontány na patnáctou hodinu, Je krásně sluníčkovaně, město je plné turistů a lázeňských pacientů, podzim ještě ukazuje svou vlídnou a laskavou tvář. V patnáct hodin se ozvou první tóny, Smetanova Vltava. Užívala jsem si to tak, že jsem málem upustila slzu. Bylo to krásné, jímavé. Nazpět na nádraží jdu parkem, kapsy plné kaštanů.

V pondělí krásné počasí přetrvává, vyrazily jsme s kamarádkami na túru kolem rybníků. Spojeno s obědem a kávičkou. Celkově v nohách čtrnáct kilometrů. Večer si mažu nohy alpou, ale je mi skvěle.

 

1.10. 2025

Ještě je mi občas smutno. Po tom pánovi, Co byl a není. Položit si hlavu na jeho paži, prsty odhrnout vlasy z čela… No děvče, říkám si, takový sentimentální kýč. Hm. No. Tak jo. Ne. Asi. Au. Au.

City okoralé

Jak předvčerejší skýva

Smutné blues

O tom, co zbývá

Už jsi nahraná

Duše pokérovaná

Už?

Kuš

 

2. 10. 2025

Muži přicházejí a odcházejí, kamarádky zůstávají. Zejména ty letité, osvědčené. Já takovou jednu mám. Jitku. Prožila jsem s ní kus života. Odrodily jsme děti, rozvedly se, sdělovaly si zážitky s milenci, oslavily vnoučata. Vždycky jsme tu pro sebe byly. I když jsme si občas vjely do vlasů, ale pak jsme zvedly telefon… Dnes jsme si udělaly výlet do Českého Krumlova. Navštívily jsme mého syna, já se poňuňala s osmiletým vnoučkem. Řekl mi, že  mu nemám dávat pusu, protože už má holku… Dostaly jsme oběd, kávičku. No a pak jsme se šly projít městem, kde jsem žila jedenáct let. Spousta vzpomínek, zážitků… A na cestě nazpět se kochaly vzpomínkami.

Pamatuješ na Krétu? Jak jsme tam celý týden večer co večer brečely u moře na obrácené lodi, pily víno, já ovdovělá, ty rozešlá…

Pamatuješ, jak jsme v Itálii použily na zuby místo zubní pasty prášek na praní v tubě a jak jsi mi nadávala, že máš v hubě jako v automatické pračce…

A jak jsme byly s vnučkami v Bulharsku…

A pamatuješ jak…

A pamatuješ…

„ A víš, co si léta pamatuji? Na jeden telefonický rozhovor, řekla jsme já“.  Ještě jsem ti volala z budky na pevnou linku.

Sotva jsem se představila, spustila jsi:

„No to je dost, že voláš. Míla má čtyřku ze zemáku a na kalhotách díru na koleně. Ten nejmenší tu brečí, protože nemůže venku vyhrabat žížalu na rybařák. A ten největší, myslím manžela, mlátí zmrzlým filé o kredenc, protože nechce jíst žemlovku. Co jsi vlastně chtěla?"

„No přece recept na tu tvoji báječnou jablíčkovou buchtu.“

 

7. 10. 2025

Praha, ta noblesní dáma se nemusí předvádět. Stačí, aby jen tak byla. A byla. Toulaly jsme se s kamarádkou, bezcílně, s rukama v kapsách. Tu se zastavily, pokochaly, koukaly do vody, na věže a věžičky, kávička, občas nějaký butik…

Oběd jsme si daly u Potrefené husy. Tím, že jsme ušly dost kilometrů, dopřály jsme si řádnou kalorickou bombu. Přinesli krásně opečenou kotletu, brambůrky, tatarku. Dojedly jsme, podívaly se na sebe a rozuměly si i beze slov. Přece tu nenecháme tu spoustu masa na té krásné kostičce. Naštěstí se v ten okamžik okolní stoly vylidnily a my, nikým nespatřeny, pan Špaček odpustí, tu kost jsme ohlodaly. Mňam.

 

 Přečíst si také můžete předchozí díly:

https://www.i60.cz/clanek/detail/37136/tak-trochu-sedivy-denik

https://www.i60.cz/clanek/detail/37225/zivot-je-kolotoc