Většina rodičů vede své děti k pravdomluvnosti. Když jsou děti malé, žijí v kruhu rodiny a učí se  komunikovat, nebývá s tím problém. Ale časem nastane situace, kdy se i malé dítě musí dozvědět, že existuje něco víc, než jen čistá pravda a lež. U svého prvního syna jsme tento okamžik dobře neodhadli, vznikla z toho řada nepříjemností. Naštěstí čas přetavil původně trapné situace na oblíbené rodinné historky. 

Naše prvorozené dítko se mělo čile k světu. Obklopeno samými dospělými se kupodivu docela rychle učilo mluvit. Asi mu to dělalo dobře, když bylo okolím obdivováno, a tak po nějaké době zkoušelo komunikovat i s cizími lidmi. Poprvé jsem si toho všimla, když jsem musela jet městským autobusem s kočárkem přes celé město na jakési vyšetŕení. Autobusy byly narvané lidmi, bylo umění se s kočárkem do nich vůbec dostat. Matně si vzpomínám, že se mi v tomto případě podařilo vnutit se dovnitř až na třetí pokus. Tehdy bývalo v autobusu místo jen na jeden kočárek, řidič mohl další kočárky odmítnout. A navíc se s kočárkem nedalo do autobusu pohodlně vjet, protože u dveří byly schody. Tam musel někdo pomoci, aby se kočárek dostal dovnitř a ven. Na vyšetření jsme samozřejmě dorazili pozdě, sestra nám na uvítanou pěkně vynadala. Zpáteční cesta byla obdobně náročná. Těšila jsem se, až to budeme mít za sebou. Na naší zastávce na sídlišti vystupovalo dost lidí, a tak se našly ochotné ruce i pro transport kočárku. Samozřejmě jsem příslušnému pánovi poděkovala. A v tom okamžiku se z kočárku vyklonil i můj syn a vzorně a hlasitě pronesl: “Děkuji vám!”  Následovalo pár vteřin zvláštního ticha. Pak se ten pán rozesmál na celé kolo a s ním i další přihlížející. Synek se patrně radoval z toho, že na sebe strhl pozornost. Jen já jsem se nějak radovat nedokázala. 

Další rodinná historka by se dala nazvat “Vyžebraný rohlík.” V osmdesátých letech minulého století nebylo možné vzít kočárek do obchodu, a tak se běžně nechával stát kočárek i s dítětem před prodejnou. Vždycky jsem z toho byla nervózní a při nákupu jsem spěchala, abych byla rychle zpět. Jednou jsem našla stát u mého kočárku nějakého staršího pána se síťovkou plnou zakoupených  potravin. Syn seděl v kočárku a žvýkal spokojeně rohlík. Vypadala jsem asi hrozně vyděšeně, protože mě ten muž začal nejdříve uklidňovat. Prý by si nedovolil dát sám od sebe cizímu dítěti rohlík, ale syn ho prý sám o něj slušně požádal. A hlavně mu tvrdil, že má velký hlad. Vrátila jsem muži rohlík ze svého nákupu, za syna jsem se omluvila a rychle uháněla s kočárkem pryč. Tehdy už jsem tušila, že hlavním cílem syna nebyl ten rohlík, ale potřeba si s někým promluvit. 

Můj syn se prostě komunikací s neznámými lidmi dobře bavil. Bylo marné mu vysvětlovat, že nemá cizí lidi oslovovat. Já jako zodpovědný introvert jsem jeho touhy nechápala. Navíc jsem o něj měla prostě strach. Sem tam problesklo ve zprávách, že se ztratil kočárek s ditětem. Tehdy jsme dokonce s manželem začali uvažovat o tom, že bychom ho dali do jeslí, abychom rozšíŕili jeho možnosti komunikace. Překazil mu to ale jeho budoucí bratr, který se měl za několik měsíců narodit. Nakonec jsem byla se syny doma přes čtyŕi roky. A upřímně řečeno měla jsem toho plné zuby. Na mladšiho syna jsem měla mnohem méně času, protože jsem sloužila tomu staršímu jako encyklopedie. Jeho otázky nebraly konce. A s věkem se jeho komunikace na nejrůznější témata jen zdokonalovala.

Bydleli jsme na velkém sídlišti, a tak jsme prakticky při každé vycházce míjeli desítky zaparkovaných aut. Nejdŕíve jsme na nich trénovali barvy, když byl syn trochu větší, přišly na řadu i značky aut. Tehdy jich naštěstí nebylo tolik jako dnes. Škodovka, Wartburg, Trabant, Žigulík, Tatra. U těch starších a méně se vyskytujících aut jsem někdy nevěděla, a tak jsem jednou neprozřetelně řekla, že to je nějaká stará rachotina. Brzy se mi to vymstilo. Vraceli jsme se domů z chaty a před vchodem do paneláku stálo staré auto našich sousedů. Něco do něj nakládali nebo vykládali. I my jsme měli plné ruce tašek. Tehdy pronesl náš prostořeký syn směrem k parkujícím sousedům nezapomenutelnou větu: “Proč si nekoupíte nové auto a jezdíte touhle starou rachotinou?” Do země bych se propadla, kdyby to šlo. Sousedka se urazila a nepromluvila s námi několik let. Naštěstí aspoň její manžel to vzal s nadhledem. 

Když starší syn nastoupil do první třídy, uměl už slušně číst. Neučili jsme ho to. Měl rád knížky a sem tam se zeptal na nějaké písmeno. Přišel si na to nějak sám. Do školy se těšil, alespoň jsme tak soudili podle toho, že se na ni neustále vyptával. Z první rodičovské schůzky se manžel vrátil mírně zděšený. Náš syn se prý druhý týden ve škole přihlásil a zeptal se, kdy už se konečně začnou něco učit. Byl označen za dítě, které se ve škole nudí. A my za nezodpovědné rodiče, protože jsme ho naučili číst. Naštěstí tenhle problém brzy vyšuměl. Ego našeho synka se trochu zcvrklo, když zoufale nezvládal psaní. A jeho touhy po komunikaci byly nástupem do školy patrně ukojeny. 

Naštěstí z něj vyrostl normální a snad i spokojený člověk, šťastný taťka dvou dětí, který zodpovědně převzal  pomyslnou generační štafetu.