Máme 30. září, a pro mě to znamená poslední den letošní sezóny. I přesto, že počasí nebylo podle mé představy, tak jsem si sezónu opravdu užila. Sice jsem si musela více přitápět, protože mi do stánku hodně foukal studený vítr, ale mě ani zákazníky to neodradilo. A co je důležité ani děti.

Tentokrát vás nebudu častovat veselými příběhy, kterých bylo až, až, ale ráda bych vám tentokrát přiblížila opravdovou tečku za letošní sezónou.

Poslední den byl opravdu chladný a občas i pršelo, ale protože to byl poslední den, tak přišlo překvapivě dost dětí. Rodiče mi hned hlásili. „Slíbili jsme, že na rozloučenou a závěrečnou přijdeme, tak jsme tady.“ Nebudu vám lhát, když řeknu, že jsem byla opravdu mile překvapená. Děti ke zmrzlině dostali ode mě sladkou tečku, protože vzhledem k dešti, by zvířátka z balónků moc nevydržela. Přesto jsme byli všichni spokojení. A protože počasí opravdu nebylo nic moc, tak jsme zavírali už v 17 hodin. Tak jako letos jsem ještě stroj nikdy „neždímala“. Zmrzlina už byla opravdu na dně, a přesto jsem dělala možné i nemožné, abych nikoho nezklamala.

Ještě se přišla rozloučit i známá, která se postavila stranou, abych obsloužila všechny návštěvníky a jenom poslouchala naše loučení. „Tak se mějte krásně, odpočněte si, a hlavně pěkné svátky. Budeme se těšit zase 1. dubna.“ Takto se loučíme každý rok a vlastně to začali zákazníci už první sezónu. Ale vrátím se ke své známé. „Prosím tě, k jakým svátkům si přejete? Já si nejsem vědomá, že by měly být nějaké svátky.“ „No přece vánoční svátky, my se už neuvidíme a v dubnu si přát pěkné svátky je trapné.“ Přiznám se, že to loučení mě vždy dostalo, zvláště když přišli i ti, co na zmrzlinu nechodí, ale staví se často na pokec. Takto jsem získala pár nových a opravdových přátel, kteří mi i v tom nepříjemném počasí dokázali rozzářit den.

A závěr, jak se říká patří „mistrům“, tedy mým klukům nebo jestli chcete, tak mým šéfům. 1.10. jsem ještě šla douklízet stánek. Zařídila jsem odpojení vody a elektřiny, abych jim trochu ulehčila likvidaci, protože je čekalo ještě pár dnů dlouhé cesty a likvidace dalších stánků.

Odpoledne mi zazvonil telefon. „Danuško, klíč si necháš zase u sebe?“

„Jasně, už jste tady?“

„No, už budeme odjíždět.“  

„Tak na mě počkejte, za 5 minut jsem tam. Musíme se přece rozloučit.“

„Tak jo, 5 minut počkáme.“

Stihla jsem to opravdu za 5 minut. Na rozloučenou dostali ode mě každý malou čokoládu, kterou jsem už měla nachystanou a také novinku, placku za pěknou sezónu, kterou budou dostávat ode mě děti v příští sezóně. Nesmělo chybět objetí a vyslechla jsem si, že jsem jejich „zlatíčko“ a na závěr nesměl chybět ještě památní snímeček, protože „kluci“ jsou opravdu úžasní. Nemít takové šéfy, tak bych zde tak dlouho nevydržela. Příští rok budu totiž slavit 15 let zmrzůinových sezón.

A toto je opravdová tečka a konec letošní sezóny, při které mi doma ukápla slzička.