Blanko, dojemné, pravdivé a ano to jsou projevy lásky.

Já vždy měla jednu zásadu. Když nechceš nejez, ale nenimrej se v jídle. A to praktikuji celý život. Když vím, že strávník není velký jedlík, dám mu na talíř menší porci s tím, že pokud bude chtít , může si přidat. Tak jsem to měla vždy i s alkoholem, nabídla jsem, ale nenutila jsem nikoho do pití. Teď, dokonce i zapomenu nabídnout :-(

Odstranit to nelze. Mám Windows 10, ale v každé verzi je to, co popisujete pro mě španělská vesnice. Ale jednou za čtvrtletí bych vás chtěla mít doma u počítače.

Vždy, když v televizi opakují My Fair Lady, tak se dívám. Je výborné, že je to vždy s titulky, takže si mimo úžasnou Audrey užiji i angličtinu. škoda, že jste nepřidali k článku několik fotek z jejích filmů.

Vaše osobitá básnička mi opravdu připomněla jednoho pražského malíře, který byl v 90. letech znám jako figurka na Karlově mostě. Takový jižanský typ, ne nijak starý. Zprvu byla jeho tvorba ještě ke koukání, zato pohled na něj dával tušit, že je přiopilý. To se stupňovalo, a v závěru, co jsem ho vídala, maloval jen samé čerty a asi byl pod vlivem nějakých běsů a hrozně opilý. Nevím, jestli ještě něco prodal. Pak odtamtud zmizel...

V souvislosti se článkem o vzpomínání musím konstatovat, že na minisukně vzpomínám velmi ráda.

Nikdo uceny z nebe nespadl, potkalo to kazdou z nas, ktera se postavila k plotne. Zustali jen vzpominky, kdysi k placi dnes pro zasmati.

OK. Horší je, když člověk chodí okolo za někým do Všeobecné fakultní nemocnice.

Krásné fotky. Máte to tak hezké v každé roční době. Hned jsem si vzpomněla, jak jsem šla v neděli podél vody.

Ano, vzdor proti manipulaci.

Já bych se nechtěla chovat ani jako ta první, ani jako ta druhá, obojí je podle mě tak trochu "přes ...". Ale co se týče vzpomínání, tak zrovna včera jsem se sešla se sestřenicí nad hromadou rodinných fotek, dávaly jsme dohromady, kdo je kdo a vzpomínaly, až se nám od hub (pardon) prášilo ...

To video z metra je k vidění zde na i60 v rubrice "Videa", vložil Radek Cakl. Já se rozesměju pokaždé, když do vidím. Díky za optimistický článek.

Já měl, Marcelko, smůlu. Na kytaru jsem se naučil hrát až na stavárně, kde nás ve třídě bylo 11 kytaristů a jen pár holek. Holku jsem tam nesbalil i když jsem byl na kytaru nejlepší. Ale moje maminka milovala můj "Pramínek vlasů". První holku jsem vyloženě na kytaru sbalil až ve svých 23 letech. :-(

To je moc hezké vyjádření....i když je nám šit na míru, stejně se v něm občas ztrácíme. Moc děkuji.

Každý typ na příjemné lyžování v dostupné vzdálenosti je dobrý.

Blahopřeji, Alenko, u mne jsi jednička !

Náš Rexík je venkovní pes. Boudu má zateplenou. Měl ji i vytapetovanou starým kobercem, ale asi se mu nelíbila barva, serval to. Má ji vystlanou slámou a taky když je velká zima, tak dekou nebo starou budou. Pokud je zima, tak to tam strpí, jak se oteplí všechno vystěhuje ven. Nevím, jak ho přinutit přibrat, žere jen tolik, kolik chce. Na procházky chodíme do přírody.

Moc se mi líbí roztomilé zdůvodnění radosti z textilního dárku, který je Vám malý. Zkusím se k tomu postavit stejně. :-)

Jedno z krásných míst, které jsem měla možnost navštívit. Děkuji za připomínku a snad i pozvánku pro ty, kteří se chystají do Portugalska.

Nejen paní Zuzana Pivcová, ale i vy jste se strefil do mé nálady. Moc hezké. Prostě to oba umíte.