Zajímavý článek. Znala jsem pouze Cyrila Boudu.

Jaká byla situace v severočeské uhelné pánvi, to neumím posoudit, ale jak to bylo s pojízdnými prodejnami, to je jasné. Bývalo to ostatně obdobné i v maloměstských nebo venkovských prodejnách. V našem bydlišti ne, tam některé dny něco bylo, jindy nic. Ale "vyzvednutí" objednaných potravin jsme zažili v místě letního dětského tábora na Šumavě. Bez objednávky ani náhodou. A v NDR ještě v 80. letech, tam se dokonce musely objednat dopředu i kytky, např. k MDŽ. Díky za vyprávění.

To je krásně lustrovaný článeček také pro mužské oči. Mne téma dámské módy velmi zajímá a podnikl jsem na internetu i exkurz do její historie v průběhu staletí. Třeba se tohoto tématu někdy ujme paní Hofmanová, tím by mne moc potěšila.

Povedlo se a slušelo Vám to tam. Pěkná práce tě slečny. A moc krásná barva vlasů.

Paní Květo, máte zcela pravdu. A pěkné verše.

Rozdíl je v tom,že dříve si lidé mohli pronajmout letní byt na celé léto,ale dnes na to málokdo finančně stačí.Někdy je 14 dní v tuzemsku dražší než v zahraničí.

Ty já ráda.

No...., měl bych s těma nohama něco dělat, ....sakra :-)

Jel jsem to před lety. Jedna z nejhezčích výjížděk. Pohodová trasa, není třeba spěchat a hltat kilometry. Byli jsme týden v Černé, jeli vlakem i s kolama do Nového údolí, projeli se kolem Schwarzenberského kanálu a vrátili se přívozem přes Lipno do Plané a dojeli zpět do Černé. Cca 50 km v suchym triku :-)

Trochu jezdím na kole, trochu občas chodím. Turistiku mám moc rád ale na delší přechody už nemám nohy. Ale střežím se toho abych svoje aktivity nazýval sportem. Sport mi otrávila právě ta kategorie vrcholového sportu, souboj sponzorských peněz, dopingu a chorobně přepjaté motivace vyhrát za každou cenu.

Krásný článek. Děkuji za připomenutí doby, kdy jsem jezdila vlakem( hlavně lokálkou) v Jižních Čechách. A taky vlakem s našimi za babičkou. To se mi pro změnu líbilo v patrovém vlaku. A to se ten pan průvodčí skutečně naběhal po těch schodech.

Zuzko, ty víš, že tvá poezie se dotýká nitra každého jejího čtenáře. :-)

Ve Sloupských jeskyních jsem poprvé byla na školním výletě v 6. třídě a udělaly na mne takový dojem, že si to pamatuji dodnes. Po letech jsme tam byli na výletě s manželem a dokázala jsem dělat téměř dokonalého průvodce, jak jsem si vše pamatovala. Jsou opravdu krásné a tajemné.

Myslím, že u nás už mnozí lidé berou Sokol jako něco přežitého, ale pro krajanské spolky v cizině je to sepětí s někdejší vlastí. Krajané sem jezdili hojně i na spartakiády a nebrali to jako nějakou politickou propagandu.

Kréta byla moje první setkání s řeckými dějinami. Bylo to počátkem října 2003. Na mě překvapivé horko a sucho. Ale hned jsem si to tam zamilovala. Vedle Heraklionu se mi nejvíc líbila Matala na jihu, kde svého času pobývali hodně hippies ze Západu. A také plavba lodí na Santorini. Nezapomenutelný den.

No, Evi, to koukám jak jojo. Fotky jsou moc pěkné a co to provádíš u toho zábradlí? Určitě jste si užila spoustu legrace, viď. Jo na Ještěd jsme to to před lety vyšli celý pěšky. Nahoře jsem toho měla plný brejle. Tak hezky piš dál, umíš to. :-)

Mė už -co se týče jakékoliv dopravy-asi nepřekvapí nic...

V tom případě doporučuji: Magdalena Dobromila Rettigová - Domácí kuchařka. Ty hospodyně nepekly v plynové nebo elektrické troubě pár rohlíků pro tři, max. pět lidí. Ty hospodyně pekly chléb a ostatní pečivo jednou týdně v peci, a to buď vlastní nebo obecní. Sezam se v té době neužíval. Ani mletá červená paprika. Když bílé pečivo nejím, jen o velikonocích koupím veku na chlebíčky, to určitě nebudu dělat doma. Vstupní náklady, cca 16 Kč (ale musíte mít všechny ingredience doma, protože špetku soli nekoupíte), čas na zpracování těsta, nedokážu odhadnout, ale kynuté těsto se musí pořádně "vybouchat",20 minut je na kynutí těsta krátká doba, to musí kynout déle, pak pečení, náklad na provoz plynové nebo elektrické trouby, tak to si tu "méně chutnou" veku koupím. Nemusím ji kupovat v supermarketu, koupím ji v pekařství nebo v Jednotě. Zajímalo by mě, kolik je lidí v redakci, kteří si sami pečou rohlíky.

Kdyby s námi genetika v kuchyni cloumala jen takhle, byla by to pohoda. Za uvedených okolností bych měla také nervy na pochodu, a to jsem nic takového nezdědila. :-)

Která by nechtěla být taková? Snad jen blondýna. :-)