Stáří je lucerna, dohasínání času. Užívej, co to jde tu vůkol všechnu krásu.

Přeji hodně dalších cestovatelských zážitků s démony i bez a těším se, že se o ně s námi podělíte.

... a dobře děláš, Haničko. Radostí, ať malých, či větších, není nikdy dost.

Oldřichu, perfektní. Díky. :-)

Levanduli miluji, záhon s růžemi, limonádu, plantáže v Provence...

Vidím, že se najdou i pěkné fialové. Moc děkuji za hezké záběry a informace.

Eleno, moc hezké příhody, díky. Moji rodiče, pocházející z Prahy, si kdysi pořídili na chalupu dva králíčky, pojmenovali si je a hýčkali. Když přišel čas pekáčů, nebyli schopni se s nimi rozloučit, takže králíci se dožili vysokého věku. Osobně mám zkušenost s kunou na chalupě. Vždycky nás přivítá hmotným pozdravem u vstupních dveří. Večer se promenuje na zídce, ladně a sebevědomě se prochází i na hřebenu střechy souseda.

Moc hezké rozjímání o dvou stěžejních vztazích, které nás provázejí celý život. Úvodní citát znám v této podobě: Láska se ptá přátelství: „Co tady děláš, když jsem tu já ?"A přátelství tiše odpoví: „Jsem tady, abych utřelo slzy, které ty způsobíš...."

:-) :-) Jakoby nenavštívené a zájmem nepolíbené téma jako hrom, náporem na inteligenci je snad pro churavce i fakt, že slovo "lékař" má základ ve slově "lék" a nikoliv "léčit". :-) :-)

Myslím, že takové přírodní katastrofy naše lidi sbližují a spontánně pomáhají finančně i manuálně. Je to zlé, když člověk přijde o střechu nad hlavou, tak aspoň symbolicky může každý trochu pomoci. Pamatuji se nejen na povodně, ale také na zemětřesení v Arménii v roce 1988. Bez internetu a mobilů se tato zpráva šířila rychlostí blesku a potkávali jsme se u Kotvy, kde jsme nakoupili deky atd. a rovnou je vkládali do kamionů.

Helčo, chválím modrou, ta k moři prostě patří.

Tak to jsou parádní úlovky. Liška, zajíc a dokonce chrpa, kterou jsem neviděla už hezkých pár let. Lišku znám jen ze ZOO a jednou jsem ji v přírodě zahlédla z autobusu. Že by to bylo tím, že stávám v 7.30. Děkuju za vzpomínku na krásnou středočeskou krajinu.

Soňo, děkuji, žlutá mi tady chyběla. Bez žluté si neumím přírodu představit. Moc pěkné foto.

Bezva článek k zamyšlení.

Řecko mám spojené s modrou a bílou, ale tato místa jsou jistě krásná. Děkuji za milý článek a za tip pro vylepšení nálady. Je to zmíněný blog autorky, který jsem si hned vyhledal a vřele čtenářům i60 doporučuji: blog Řecké štěstí - Kateřina Panoy https://www.facebook.com/Katkapanoy

Přečetla jsem článek, prohlédla jsem fotky a jako bych letěla s vámi. To musela být paráda. Já jsem skončila na padáku nad mořem, kde padák táhne motorový člun. Na opravdový let nemám odvahu.

Jani, poznala jsem muže, jde o J.Š a je spojován z hradem S.

Nadi. Modrá vodní hladina a v ní modrobílé mraky, květiny a spousta stromů ... to je Tvůj ráj.

Brigáda neznamená jen výdělek a tím míň pouze zajímavou práci – tu si člověk sežene snadněji ve volném čase. Knížek a porna na internetu je všude dost. Brigádu v pomocné profesi (to házení lopatou například) by hlavně pro mladé lidi byla užitečná ze dvou dalších důvodů. 1. Mákli by si a doma b, y sebou slastně sekli na gauč a jejich fyzička by se zlepšila, což skoro všichni potřebují. 2. Na každé brigádě se dostanou do většího či menšího kolektivu, mezi dosud neznámé lidi, mimo svou názorovou bublinu. Tam by možná měli názorový konflikt nebo by si museli něco vynutit či jen tak pozorovat ostatní – a to je taky blahodárné pro to, aby člověk v dospělosti dobře cestoval životem. Kdybych byl bolševik, určitě bych nařídil mládežnické brigády povinné  No aspoň ta několikaměsíční vojna by chlapcům přišla k duhu. Ukáznit se, strpět, že nemohu všechno, mít nadřízeného, mít denní pravidla atd. – krásná pomoc do celého života! Jistě by takovou „vojenskou brigádu“ mužů ocenily i ženy.

Karle, jsem ráda, že ses objevil. Už jsem si říkala, co je s tebou. :-)