Tohle jsem nikdy nezažil a zažít ani nechci, Ale vyprávění je moc milé.

Můj druhý manžel chodil pomáhat na zabijačku svému bratrovi. Miloval tu atmosféru, těšil se tam. Já jsem pravý opak. Několikrát jsem byla pozvaná, ale v podstatě jsem se těšila, až bude konec, což někteří nechápali. A sešla se tam celá manželova rodina. Kafíčko, slivovice nesměly chybět. Vzpomínám na kotlík, kde se vařilo maso, vnitřnosti. Pak se to teplé vybralo. Moc dobré, ale všeho s mírou...

Díky, krásné fotky...

Nikdy jsem netíhla k čemukoli doporučené mu (ani k doporučeným dopisům, většinou přinášely nemilé problémy). S knihami, které jsem z různých důvodů musela číst, je to dodnes stejné. Egypťana Sinuheta jsem si kupodivu i koupila, přestože mě ani v nejmenším nepřitahoval Egypt, což platí dodnes. Kdysi jsem si knihy vybírala já, dnes si ony vybírají mě. A tak se ke mně dostávají jen ty, které si asi přečíst potřebuji. Dnes už mě resty v četbě netrápí, spíš je mi líto, že už mi chybí síly k procházení spousty neprošlapaných cest a chodníčků, které jsem kdysi pod tlakem různých povinností minula, i když mě lákaly.

Srdcovky miluju a tvoje básně jsou taky srdcovky.

Tak jsem se vrátila díky Vám, Zuzi, v čase a zasnila se :-) Měla jsem, co se prádélka týče, štěstí, že moje mamka prodávala v Luxuse - halenky, svetříky ... a hlavně to dámské prádlo. V 9. třídě jsem dostala pod vánoční stromeček svoje první krajkové punčochy, jedny bílé a jedny bleděmodré, s lurexovými vlákny, a bleděmodrý saténový podvazkový pás. Vzhledem k tomu, že se nosily minisukně, jsem nastupovala do autobusu s kabelkou či taškou pod prdelkou a vůbec to pořád musela hlídat. Brzy však dorazily punčocháče, ale tam jsem hlídala, vzhledem k délce mých sukní, zase ten tmavší pás a ta Vámi vzpomínaná očka. Lajbik, jak se říkalo šprndě, jsem měla poslední ze třídy a také ještě na dlouho zbytečně a nadbytečně ;-) Ach, ten čas malin nezralých a sukní proklatě krátkých :-D Z nulky jsem se časem dostala na č. 2, což mi do života stačilo ;-) Jo - a moje první krajkové gaťky byly z Hongkongu, za dob hluboké totality, mamka byla třída :-)

Jako vždy jste uchopil téma způsobem sobě vlastním a tak trochu mě přinutil zapřemýšlet, do které skupiny vlastně patřím. Rozhodně nesbírám trofeje destinací. Mám svá oblíbená místa, ale čím dál tím méně příležitostí navštěvovat je. Cíle, které mě opravdu moc zajímají, jsou dlouhodobé a hodně vzdálené. Chci-li nějaké místo poznat se vším všudy, narodím se tam. Jsem tulák po hvězdách ... Skutečný, ne ve svěrací kazajce.

O tom se dá přemýšlet.... Zajímavé.

Zajímavé. Také negativně vnímám posun společnosti do velmi šedivé průměrnosti. A vítám občas se vyskytující nadšení.

Tak tam to trochu znám, od nás to zas tak daleko není. Hezké fotky. :-)

Šárko, jen bych opakovala komentář Daniely. Díky za veselý začátek soboty :-) :-).

Dušane, děkuji za info. Tuhle výstavu si rozhodně nenechám ujít. Ohledně "sloupu vědění" musím říct, že stojí za vidění. Ale jsou zde stále fronty, vodím na něj turisty a stále čekám min. 25 minut.

Tyto básně jsou úplná věda :-) ale jde Vám to moc hezky!

Ano. Bohužel mnoho lidí uvažuje ve smyslu: musíš mě mít rád/a takového/ takovou jaký/á jsem. Už se neusiluje o přízeň druhého. Ten druhý už je "získán", je jistý, tak proč se snažit. Ze vztahu vymizí atraktivita a vplíží se nuda a šeď. Ale ne u všech lidí. Děkuji za zajímavé úvahy ve vašem článku.

Také to tŕetí mi zatím zůstává záhadou.

Když se na ten náš národní kopec dívám z dálky, tak si říkám, že to není žádné Kilimandžáro, jen takový žbrďol. Ale když se pak škrábu ten kus příkrého stoupání, tak jsem nahoře hodně servanej.... :-) P.S. (bezva selfie).

Zuzko, moc pěkné.

Moc pěkný. Je fajn, že je dole vysvětlení.

Určitě se, Honzo, krásného počasí dočkáte. Já mám ráda i sluníčko i déšť. Pokud je zataženo, sedím u klávesnice a píšu a nemám výčitky, že neběhám po loukách a lesích.

Paní Helenko díky za zajímavé přiblížení nám vzdálené zemi.