Už jsem to našla, ale do večera zase všechno zapomenu.

Dobrá nápověda, našla jsem rychle. Kdysi jsem tam byla a moc se mi tam líbilo - ale nádrží neznám, protože jsem tam byla autem.

Paní Tereza má krásné fotky,umí fotit.Určitě bude vybraná modelka s akcí spokojená.

Já jsem jednou popletla název typu motorky, které říkají Američané "bobber", a řekla jsem "sysel". To bylo haló! Nebo, když jsem v lahůdkách místo vajíčkového chlebíčku žádala "chlebíčkový vajíček". Ale co se týče komunikace s lidmi, uznávám, že tam se snadno něco pochopí jinak, než to dotyčný myslel, mnohdy záleží na momentálním nedobrém rozpoložení a už je oheň na střeše.

Vezmu to z pohledu provdané vnučky. Nejlepší babička/dědeček jsou tací, co umí vyslechnout potíž, zasmát se s Vámi, ale nekecají Vám do života. Příklad číslo jedna : Měla jsem dědu, a ten byl naprosto optimální. Pro každou rošťárnu byl, málokdy na mne zhouknul - to už muselo být, aby tak učinil - a i když neměl ke konci života excelentní zdraví, ještě předposlední den se nehorázně smál, když jsme za ním do nemocnice přišli rovnou v maskách z masopustu. Když něco potřeboval, stačilo pípnout a letěla jsem, vyřídila, nakoupila - aby byl veselej a nic mu nechybělo. Když se mu poslední měsíc života nechtělo moc jíst ani pít, tak to šlo, když jsem se u něj stavila. Žádné "musíš", ale..."dědo, když tak dlouho povídáme, nevyschlo ti trochu?" "jo, vyschlo, podej mi pivko" Případ číslo dvě je babi, žena zmíněnýho dědečka. Generál co si pamatuju od malička. Tohle musíš, tamto nesmíš. A nešlo jen o sladkosti před obědem, nebo podobné prkotiny. Nutila mne do věcí a kroužků, které jsem dělat nechtěla, ale "přeci jsou vhodné pro děvče, takže je budeš dělat". A ona je platí, takže ona rozhoduje. Hrůza, děs, naprosto ztracený čas, kdy jsem mohla sportovat, nebo číst, což mne táhlo mnohonásobně víc a táhne i do teď. Ve chvíli, kdy jsem dosáhla plnoletosti ovšem čekal babičku brutální šok. Vnučka, která ji poslouchala téměř na slovo, protože musela, se postavila na zadní: proč bych měla jít na práva nebo na medicínu? Protože ty chceš? Nakašlat, půjdu kam budu chtít já, budu nosit, co chci já, zajímat se o to, co chci. To, že ty si představuješ něco jinak, mne nebere. Smiř se s tím. Jak ona do té doby na mne, tak já na ni - ovšem, léčba šokem zde téměř nepomohla. Dokud byl dědeček živ, prostě jsem k němu a babi chodila, i když jsem věděla, že od babi dostanu zase za něco (cokoliv od oblečení po jídlo a osobní život) vynadáno. Chodila jsem tam než kvůli dědovi, vždycky jsem zatnula zuby a nějak ty narážky přežila. Ovšem nyní je bábi na nejlepší cestě k tomu, abych se tam neukazovala vůbec. Se skřípěním zubů jsem ochotna přestát nákupy, neboť vím, že by je bábi sama neunesla, já je utáhnu bez potíží, a v šumu obchodního domu neslyším lecjakou jedovatou poznámku. Ovšem rodinné návštěvy omezuji na minimum. Všímají si toho rodiče a promlouvali již babi do duše (budiž jim ke cti, že to statečně zkusili), ale výsledky to nepřineslo. Proto, pokud mohu poradit (byť jsem velice mladý ročník oproti Vám zde): naslouchejte dětem a vnukům a smějte se s nimi, případně politujte, ale nikdy nezkoušejte svým dětem a vnukům řídit život (pokud sami nepoprosí o radu), byť si to snadno odůvodníte tím, že je máte velice rádi. Může se Vám stát, že trvalým rýpáním je od sebe doslova odeženete, a již pouhá návštěva u Vás pro ně bude pouze z povinnosti a nikoliv proto, že by chtěli a těšili se k Vám. Hezký den všem.

I za nás byli někteří učitelé hvězdy, co se týkalo poznámek. Třeba Věší si trojúhelník na ucho, to bylo závažné sdělení.

Když se takhle rozvine milostný vztah, je to krásné, a na věku vůbec nezáleží. Pokud to skutečně prožíváte, moc Vám to přeji.

To je báječné!!

Do Bílých Karpat se v létě chystáme, takže víme.

Ráda čtu příběhy ze života a i ráda o nich píši.

Je hezké, že si lázeňská města zachovávají stále svou kulturní a tím i trochu noblesní atmosféru. Snad tam do budoucna nebudou jen samí "novodobí" lázeňští hosté. Díky.

A mně se, Nadi, Tvoje fotky líbí. Ukazují, co jsi ukázat chtěla a vyjadřují prostě včerejší den :-)

KKKKoukám a asi nepřidám :-)

Žlutou kytičky už mám, sice jen virtuální, ale i ta se počítá. Poslala jsem sms. Jarmilko, je dobré to připomenout.

Nechávali jste si také šít oděvy? Měli jste svou oblíbenou švadlenu? Zavzpomínejte na tu dobu a napište svůj příběh o módě vašeho mládí. Nejzajímavější příspěvky oceníme.

Vzpomínám si, že naše maminka si v posledním období před smrtí začala sepisovat veškeré naše dětské výroky, my se sestrou jsme byly už její jedinou radostí. Vlastně rekapitulovala svůj život. Tehdy jsem byla dost překvapená, co to má za smysl (byla jsem mladá), dnes bych si to docela ráda přečetla, musím se podívat na chalupě. Jsou to takové útržky papíru, dost nečitelný rukopis, byla už těžce nemocná. Děti jsou opravdu někdy mudrlanti a ty zdánlivě neobvyklé výroky mají logiku.

Nikdy jsem netoužila být jako ostatní, nikdy jsem neměla ráda rodinné sešlosti, nemusím svatby, pohřby mi nevadí. Vždycky jsem kvůli tomu měla zle a trápilo mě to, ale ustála jsem to. Teď jsem šťastný a sebe-vědomý jedinec. Nejvíc mě těší, že to dochází i lidem kolem mě a občas mi dají i za pravdu. O tu ale nejde, stejně máme každý tu svou. Nejkrásnější na lidstvu je jeho různorodost, proto nechápu, proč se snažíme ji likvidovat.

Takových továren, jako jsou Nošovice, tady roste jako houby po dešti. A bude hůř, až se náš drahý prezident vrátí z Číny. To, co jste, Bořku, napsal, je bohužel smutná pravda.

Úplně s Vámi souhlasím, také bych tak své mamince děkovala...

Jezdíme se nejméně 1x za rok a byli jsme tu zrovna minulý týden :-)