Litoměřice jsou krásné, byla jsem tam v létě s kamarádkami. Celý jsme měly co prohlížet, byly jsme tam v neděli, takže jsme se mohly podívat do mnoha kostelů dovnitř i do biskupství. Muzeum Křišťálový dotek jsme navštívily, je to úžasné. Na městské muzeum nám nezbyl čas. Musím tam znovu. Čekala jsem u článku nějaké fotky z Litoměřic, škoda.

Smog ve městě je něco úplně jiného, mlha v přírodě je svým způsobem snová. Ovšem, když padnou mlhy v oblastech, kde je samá voda - např. jižní Čechy nebo právě Polabí - , pak to mají řidiči hodně těžké. Moc hezké záběry, díky !

Opravdu ze života...

Jsem velmi vděčná za váš článek se sportovní tematikou.

Děkuji. Velmi důležité.

Elenko, moc krásně jsi to napsala, za Rexíka i za sebe, za vás. Taky jsem z toho na měkko. Měla jsem útěkářku, tak vím, jaké to je, naštěstí se vždy do noci vrátila. Ale toho strachu, kousek od nás vede frekventovaný obchvat města....

Je to hezky napsané. A já jsem nikdy na maškarním plese nebyla, ani v mládí, ani nedávno.

Zajímavá historka. S pravdou je to občas těžké, když může být zraňující.

Je to zajímavě napsané, je vidět zkušenost. Omlouvám se za ty hvězdičky, vůbec jsem na to nesáhla . Tak je dám takhle *****

Poučný článek , také fotky inspirující .Dík!!

Myslím, že to bylo krásné poetické dopoledne. I mlha může být krásná. Je vidět na fotkách.

Je to krásný koníček a potěšení pro diváky.

Opravdu to setkání všechny smutky zahnalo... Koukám, koukám a nestačím se divit. I ty špióne jeden, ani jsem tě nepostřehla. že to fotíš :-) . Tak aspoň někdo to viděl jako originál.

To jsou vozy! Stejně jako mě fascinují stará auta, tak obdivuji i ty dopravní prostředky pro děti. Já jsem děti vozila v tom červeném s okénky z titulní fotky, jen měl trochu jiné prošívání. Měla jsem tenkrát už koupený od svého šéfa kočárek z NDR!, ale tyhle okénkové kočárky byly v módě a když se v hračkárně objevil, ten německý jsem prodala a pořídila tenhle. Vůbec mi nevadilo, že byl červený a odvozila jsem v něm oba kluky. Stál tenkrát 1300 Kč, můj celý plat.

Je to hodně složité. Určitě hraje velkou roli citový přístup, s jakým kdo k takové péči o blízkého přistupuje. Někdo, hlavně věřící, si ani nedovede představit, že by nepečoval, a bere to jako fakt bez pocitu vlastní újmy. Někdo to bere jako povinnost, ale s vědomím, že tím trpí, že by chtěl žít jinak. A pak je takové to, co by tomu řekli lidé. Myslím, že fyzické síly se i zde hodně přizpůsobí psychice. Šťastni ti, kteří se do podobné situace nedostanou nebo se v péči mohou s někým střídat.

Na operaci šedého zákalu na jednom oku jsem byla asi před třemi lety. Bylo to nutné. Proběhla v pohodě, pan doktor mě pochválil, že jsem byla hodná. Asi za hodinu po ní jsem odjela sama autobusem z Průhonic domů. Svítilo slunce, tmavé brýle, které dávají operovaným pacientům, jsem si na své dioptrické nasadit nemohla, tak jsem šla trochu poslepu. Těm, kteří by se operace snad obávali, vzkazuji: nebojte se, není čeho.

I já jsem byla jedna z těch, kteří se tu díky článku začali před svátky 2016 zajímat o ukulele. Je pravda, že nejběžnější akordy zvládám, ale hudebnicí se nazvat rozhodně nemůžu. Ale o těchto vánocích a po nich, než si sestra odnesla kytaru zase do školy, jsme si spolu hodně zahrály. Já ale už vůbec neznám texty, takže neustále koukám do zpěvníků. Navíc ani můj poškozený hlas písničky posazené do vyšších tónin nezvládá. Ale i tak to bylo hezké a uklidňující. Pro sebe si někdy zahraju navečer. Je to lepší příprava na spánek než internet, to tedy rozhodně.

Je pravda, že i já se dost často ve svých básničkách ptám Proč, ale tu otázku dávám většinou sama sobě, i když někdy si na ni přece jen odpovědět neumím.

Jako vždy bezvadné.

Celé jsem si to po ránu přezpívala. Paráda.