Pořád se mi zdá divné, proč jiná náboženství zakazují zase některá masa jaksi celoživotně, nejen v době půstu. Když jsem svého času měl milenku pravověrnou Židovku, byl jsem zaskočen tím, že nesmí jíst vepřové. A já ji nepříjemně překvapil tím, že jsem ji vzal do party na opékání prasete na chalupě. Sedla na kolo a odjela.

Jazyk se vyvíjí, to je jeho přirozená vlastnost. Tvořivost mladých je součástí tohoto procesu a její výsledky jsou zajímavé. Ale nemám ráda zbytečné přejímání a následné počešťování anglicismů. Krutopřísný jsem ještě neslyšela – také nemám, od koho. Maminka říkala padesátikoruně pajda, což mi šlo strašně na nervy.

Právě čtu velmi zajímavou sci-fi, takže mi to hezky zapadá do kontextu.

Vzpomínám si, Věrko, že jsme při srazu i60 v Poděbradech (2015) četli svá vyprávění od A do Z, která nám dopředu zadala za úkol Helča. Vytvořila jsem něco o i60, ale už si to nepamatuji a originál nemám. Helenka si určitě vzpomene. Tobě se to povedlo hravě.

Nesu, nesu koledu, upadla jsem na ledu. Kačenky se sběhly, koledu mi snědly. Já jsem jejich panička, napíši o nich do íčka.

Pozdrav ode mne v tom novém životě pro maminku i kohouta!

Doma mi spotřebiče poslouchají, horší je to na návštěvě. U dcery jsem chtěla zavařit okurky, přinesla jsem si z komory elektrický zavařovací hrnec, s ním nebyl problém, jednoduchou funkci jsem pochopila i já. Zasekla jsem se na vážení, digitální váha zavěšená na zdi, kde jsem chtěla pro jistotu zvážit množství cukru a soli do nálevu, vážila nějak divně. Ať jsem mačkala na čudlík o sto šest, podařilo se mi nastavit vážení pouze v anglických uncích a librách. Jako na potvoru, byl ten krám, dřívější dárek ode mne.

Velmi zajímavé čtení.

Bohužel to tak nevidím. V tom akváriu musí být šílená nuda. Neplakal bych, ale přímo brečel jak želva.

Užil jsem si ty dva roky skautingu po osmašedesátém. Když v sedmdesátém Junáka zase zakázali, snažili se nás ve škole obelhat, že je to jen formální přejmenování na Pionýr a jinak to bude stejné. Na první schůzce po "přejmenování" se ukázalo, že místo zálesáka Akély, je vedoucím oddílu učitelka ruštiny a budeme soutěžit ve vědomostech o Sovětském Svazu. Přestal jsem tam chodit. Otravovali mne ve škole, otravovali mi rodiče, otravovali mne nejvíc, když jsem se hlásil na střední školu. Hyeny komunistické !

Tolik básní o vínu tak proč ne o pivu. Hezké!!!

Pamatuji se na někdejší televizní inscenaci Jiřího Hubače Dlouhý podzimní den (ze 70. let) s Ladislavem Peškem v hlavní roli. Příběh muže, který je ze dne na den důchodcem, sám doma, protože manželka ještě pracuje. Bez aktivit, bez koníčků, nepotřebný, dlouhé hodiny sám doma. Po čase se pro něj stane vysvobozením, když mu přijde z bývalé práce nabídka jít tam na brigádu. Když jsem to tehdy viděla, připadalo mi hrůzné jen na samotný důchod pomyslet. Dnes je doba jiná, jsem sice důchodkyně, ale pracuji, a i kdybych nepracovala, činností zde v Praze bych si našla spoustu.

Vyprávění příběhu se mi líbí, jen mi vrtá hlavou (archivní nemoc z povolání), proč nebyl Johann odsunut. Nebo byl stále v zajateckém táboře, nejspíš americkém, a na práci pouze "zapůjčen"?

Než báseň vyšla, už se to předjaří zase schovalo. Ale je to poetická výzva a příroda ji určitě uslyší! :-D Díky.

Jinými slovy řečeno právníka sebou vždy když vycházíte z domu a někdy ani to nemusí stačit.

Marcelo, moc povedené. A protože mě nic nenapadá, připojuji vám k tématu aspoň dva citáty: „Je hodně slov, která se jinak vyslovují, jinak píší a jinak myslí.“ N. N. „Moc slov nespočívá v tom, že je jich moc.“ Václav Dušek :-)

Já se zasmála, protože to sedí. Alespoň z mého ženského pohledu. Nicméně nepochybuji, že to mají o něco těžší, pokud celý život spoléhali jen na ženu. I mezi muži je však dost samostatných a schopných postarat se o sebe.

Poradna by měla poradit srozumitelně a tzv. polopatě. Nesrozumitelné citace zákona si přečtu v něm. Tak teď babo raď.

Prekony? Tak to taky čtu prvně. Před chvílí to byla konvenience. První džíny mi maminka přivezla z dovolené v nějaké kapitalistické cizině. Jak už jsem zde někde napsala, později mi na nich vyžehlila puky. Plísňáky jsem doma nevyráběla – myslím, že jsem k nim měla stejný vztah jako k dnešním džínám s roztřepanými dírami.

Danuš článek se mi moc líbí. I já vzpomínám na jiné zimy u nás v Jeseníkách. Užívali jsme si lyžování, sáňkování, koulování,... po celou zimu. Dnes se za sněhem musí do vyšších hor. Jsem ráda, že jsem tvé vnuky v Tatrách zažila a viděla, jak se ze sněhu radují.