Borku, úžasňoučké dílečko. Flektivní jazyky jsou skvělé mj. tím, že mohou vytvářet od jednoho slova různé tvary. Např. na rozdíl od „rigidní“ angličtiny, jak uvádíš. To němčina má aspoň na tvoření zdrobnělin podstatných jmen dvě koncovky. Kdo to říkal – Werich, nebo Horníček, že jen v češtině lze říct „kulaťoučké červeňoučké jablíčko“? Ad 1. koláčkové úsměvíčky. Ad 2. Elišinka. Ad 4. Fujtajblíčková pusinečka. Vykuleňoučký tlusťoušek. Chlapeček čučící na čouhající střapeček. … Očička vykuleňoučká nesprávným směrem. Chlapeček blbeček a ptáčíček jakbysmet. Naháčkové nesebekritičtí. … Neříkám, že mé nápady jsou vtipnější; jen jsem to zkusila. Úkol č. 3 si nechám na později. Tvůj článek z roku 2016 si přečtu v klidu v neděli doma, abych moc nezdržovala u přítelova notebooku. :-)

Kren, lahudka ke klobase, uzenemu, v omacce, dnes se da koupit v kazdem vetsim obchode, driv jsem ho hlidala jak oko v hlave, rostl mi v zahrade u plotu a nekteri nenechavci v touze ho mit nam strihali plot.

Krásné vzpomínání. Myslím že se v tomhle článku poznala určitě každá žena . Moje matka měla v mládí barvu vlasů jako z obrazů starých mistrů. Krásný odstín tizian. A ještě se jí krásně vlnily. Myslím že právě ta barva vlasů byla pro otce signál k seznámení. Zato já jsem získala barvu nic moc. Ale to je už jiná kapitola.

Příběh , který bere za srdce.Ke stým narozeninám se můžu jenom přidat s gratulací. To co babička prožila , se podaří opravdu velmi málo lidem a babička je jedna z mála, kterým se to podařilo.

Moje zkušenost, nikoliv ze stěhování, ale z převozu koček na "letní dovolenou" do jižních Čech je vesměs dramatická. Ať jedeme s kýmkoliv a jakýmkoliv autem, kočky to vždy snášely a snášejí špatně. Už při balení zavazadel se ztratí někam do čtvrtého rozměru. I když má každá svou přenosku a většinou na sebe vidí, cestou naříkají a vyvolávají v nás paniku, že je jim zle, jedna se rve z drátěných dvířek ven, až si potrhá drápky, druhá pravidelně zvrací. Trochu pomohou tzv. Bachovy kapky Rescue pro uklidnění, ale ne úplně. No a po příjezdu na chalupu, kde to už znají, se otřepou a záhy se vrhnou do jídla. A cestou zpět to samé.

Zuzko, vstoupila jsi mi do uplakaného pátečního rána, které je po přečtení tvých veršů hned hezčí.

Kdyby takové kurzy někdo pořádal v blízkosti našeho bydliště, ani chvilku bych neváhala a šla se něčemu v praxi přiučit. Není nad dobré rady s ukázkou v praxi.

Léta jsme jezdili kolem do Proseče a mně vrtalo hlavou, co je to za podivnou stavbu. Nevypadalo to tam nijak lákavě. Když se začalo s opravami, přestali jsme tudy jezdit. Po rekonstrukci už jsme dům neviděli.

Hezká vzpomínka. Děkuji, Věruško, holčičko. S chutí bych Tě hned povozil v autíčku !!!

Určitě nevypátrám. Ale líbí se mi a ráda si počkám na rozluštění hádanky.

Neovládám. Jsem převážně jednodrátová. Občas někde čtu, jak žena jednou rukou vaří, druhou telefonuje, třetí chlácholí dítě a do toho odpovídá manželovi. Tak to neumím.

Ano, opravdu to letí, ale jaro je krásné a Vy ho umíte dokonale vnímat a poeticky ztvárnit.

Za sebe si myslím, že se jmény je to jako s módou. Mnozí lidé se rádi opičí, nemnozí touží po originalitě. Vždycky jsem chtěla syna Jiřího, protože se mi už v jeslích jeden líbil a jméno mi hezký zní dodnes. Mám ovšem dcery, kterým jsme navíc dali jména podle zcela jiného klíče. Jednu pojmenoval manžel po své kamarádce, druhou já po své. Vždycky se mi moc líbilo jméno Lenka. Zcela "náhodou" je součástí jmen obou dcer. Jména mých vnoučat bych svým dětem nikdy nedala, přesto se mi teď líbí čím dál tím víc. Možná by bylo zajímavé vědět, jakými pravidly či pohnutkami se vlastně řídíme, když dáváme jméno dítěti. Zajímavou knihu o jménech napsal Václav Rameš. Nazval ji Po kom se jmenujeme a je to vlastně encyklopedie křestních jmen podle toho, jak jdou za sebou v kalendáři.

Příběh mne uchvátil a vrátil minimálně o šedesát pět let zpět do dob dětství, které jsem trávila každý víkend s prarodiči v Brně. Co měl dědoušek dělat s malou holkou. Měl zkušenosti jen se třemi syny, tak mě nechal brouzdat v řece pod obřanským splavem, vláčel mě blízkými lesy zvanými "Hády", učil mě ovládat koně, milovat dary remízků a vnímat kouzlo úvozů, naučil měl mě vše co má znát správný kluk. Zhotovení velikonoční mrskačky a vyrobení funkční píšťalky bylo samozřejmostí. Díky za článek.

Hani, napiš si mne nezávazně, ještě nevím jak to budu mít se směnou. Určitě to ještě upřesním.

Až na jednu výjimku mám zkušenosti s nakupováním po internetu dobré. Protože většinou nejsem doma a pak bych musela pro zásilku na poštu, navíc má Česká pošta vysoký poplatek za doručení, dávám přednost Úložnám, např. v Bílé labuti, kam si snadno cestou z práce dojdu. Je ale fakt, že většinou si nechávám doručit něco, co už znám. Ta výjimka byla v době, kdy jsem pracovala v archivu ve vojenském areálu na Ruzyni. Objednala jsem si na tamní adresu a předem zaplatila vánoční dárek. Nedostala jsem ho, při prověřování mi sdělili, že byl odeslán. Pak se uvolili, že mi ho pošlou znovu, ale opět nedošel. Neměla jsem sílu po tom víc pátrat. Tamní ruzyňská pobočka pošty ho v evidenci neměla. Naopak ale v jiném případě, když jsem objednávku předem zaplatila, sdělili mi, že ten výrobek (dietní krmivo pro kocoura) už není, omluvili se a peníze na účet vrátili. Takže různé. Jako všude.

Milá Lidmilko, děkuji za další nahlédnutí. Zase budu netrpělivě čekat na pokračování.

Pokud chceme být rovnocennými partnery mladší generace musíme se o to snažit sami svým chováním a jednáním a ne se cítit ublíženě pro každou nevhodnou poznámku.

Článek mě jako jiné Vaše příspěvky opět vede k zamyšlení. Hodně se používá výraz "fenomén doby". Tedy něco na té době nápadné, viditelné, snad přímo pro ni typické. Studentka zkoumá fenomén seniorů na sociálních sítích. Tak to nevím, k jakému poznání se dopracuje, jestli je tak vnímavá jako Vy s pochopením domova, nebo skončí s definicemi, grafy a kritickou analýzou. Inu, nejsem žádný fenomén.

Zajímavý článek. Můj tatínek se dožil 86 let a do posledních dnů mu to myslelo úžasně, mluvil souvisle, spisovnou češtinou a byl extrovert žijící mírně řečeno bohémským životem. Maminka zemřela v 94 letech, byla těžká introvertka a až tři týdny před smrtí se jí mysl zakalila. Nevím, zda jsem superagery podědila a ani nevím co je lepší, být trvale upoutaný na lůžko s jasnou myslí nebo čile pobíhající "momentálně opožděná" stařena.