Karlovy Vary jsem navštívila pouze jako turistka a opravdu se mělo na co koukat a obdivovat. Krásná místa mi připomněly Vaše fotky. Dík.

Krásný příběh silné ženy. Moc vám fandím paní Natašo!

To je nádherně provedená výstava. Smekám před šikovnými floristy.

Obdivuji trpělivost všech těch co se na výrobě podílejí. Nikdy jsem osobně Jízdu neviděla, ale musí to být krása.

Ano, podobná situace byla i v Lomnici nad Popelkou, jak vyprávěla maminka (bydleli na náměstí). Povstalci, čs. vlajky na domech, přemalované německé nápisy a zničené cedule s německými názvy ulic. A pak najednou přijeli znovu Němci. Nejspíš už tudy utíkali směrem k Američanům. Ale zajali několik povstalců a maminka za záclonou viděla, jak je vedli přes náměstí. Zastřelili je u hotelu Doležal. Jako dítě jsem tudy chodila a opravdu s určitou úctou pohlížela na zeď, na které byly vidět jamky po kulkách.

Protože ve svém malém bytě moc změn dělat nemůžu, měním alespoň dvakrát ročně přehozy – na jaro - léto a podzim – zimu. Stejně tak textilní výzdobu kuchyně.

Kombinace barev mečíků na ilustrační fotografii je nádherná. Dnes jsem viděla tulipány, které mi vyrazily dech. Neměla jsem s sebou fotoaparát. :-(

Život tropí nejen hlouposti.

Pro ty, kteří bydlí blíže, určitě zážitek. Pro mě alespoň hezký článek doplněný rázovitými fotkami.

To je úžasný nápad, jenže šikovné ruce nemám. Ale přesto bych to rád zkusil. Jen mi nejde do hlavy, že se ta hmota vaří i s mikrotenovým sáčkem...

Toto zařízení se jmenuje Psychiatrická nemocnice v Praze-Bohnicích. Blázincem bych spíše nazvala občas společenské dění úplně někde jinde.

Domácí zabezpečení je určitě dobré, ale už dávno se říkalo, že pokud si pachatelé profíci někoho opravdu vyberou, NIC je nezastaví a poradí si s jakýmkoliv zabezpečením.

Výborný článek,naprosto souhlasím,většinou,když něco chci začít - hubnout,cvičit,něco nového vyzkoušet,mě ostatní zrazují,jenže já se nedám.Co opravdu chci,udělám a je mi jedno,co si o tom druzí myslí. Jejich chyba,že mají malé sebevědomí,nebo jejich lenost,nevím.

Stejně se jmenuje obec u Jeseníku.

Jen jednou v životě jsem byla v lázních a to co jsem tam zažila, vydá na celý příběh. Asi jsem v té době byla moc mladá a 4 neděle byly moc dlouhá doba.Řekla jsem ,už nikdy více.

Moc hezké, Květo. Děkuji.

Pokud si dlouholeté kamarádky opravdu rozumějí a znají své zájmy, je to fajn. Já jsem se spojila s jednou známou na cestu do Tuniska v 90. letech a už bych to nikdy neudělala. Nejen, že jsem za ni musela jazykově vše vyřizovat, i třeba smlouvání, které mi nesedlo, ale ona byla volnomyšlenkářská a chtěla se třeba koupat nahoře bez nebo se dostat do místní mešity na bohoslužbu a nedala si říct, že to nepůjde. Zlobila se, že jí nechci pomoct, když se domluvím.

Elen, je to smutné a abych pravdu řekla, tak moc nejsem zastáncem toho, aby rodinu a především stát suplovali cizí lidé. Je mi jasné, že jsou tu i lidé, kteří už nikoho nemají, ale aby žíli na hranici chudoby, když celý život pracovali o to by se měl především postarat stát. Ale víme všichni, jak to tady vypadá, zase až tak naivní nejsem. :-)

Přesně tímto způsobem napsané články pro mě mají cenu. Děkuji.

Františku, za příspěvek o osvobození podle prožitku malého kluka moc děkuji. Jsem "poznamenaná" prací ve vojenském archivu, takže dodám, že ten nálet opravdu provedla letadla sovětská, Mladá Boleslav byla vlastně bombardována až po podepsání kapitulace. Němci (Schörnerova Skupina Armád Střed) však porušili ve východních Čechách dohodu, že se už nehnou z místa, a vydali se směrem na jih, aby se dostali do amerického zajetí. Bombardování měst a ústupových cest jim v tom mělo zabránit. Moji rodiče bydleli v Lomnici nad Popelkou na náměstí, maminka vyprávěla, že už lidé vyvěsili čs. vlajky, že je konec, a najednou se objevili znovu Němci a ještě stačili několik povstalců zajmout a zastřelit. A pak teprve přišli Rusové a bylo po válce.