Dobře to funguje i pro zvířata. Moje kamarádka dává Bachovy květy pro zklidnění zvířat při ohňostrojích. i celkově pro zklidnění, když se např. dva psy nesnášejí.

Parádní a pohodová akce !

Nádherné !!!

Věro - - - - Nač ta zbytečná skromnost s kvalitou fotek? Je to krásná galerie a pohled na kteroukoliv stranu je n á d h e r a. Děkuju moc.

Hloh jsme sbíraly jako děti a nosily do školy jako léčivku.

Autorita? Tam se jednalo o majetek. Držitel majetku diktoval. Já se starám sama o sebe od svých 18 let. Vdávala jsem se ve 27 letech, první dítě jsem měla v 28. Moje matka nesnášela mého manžela. On jí říkal "paní ..." a ona jemu křestním jménem, ale s "vy". Oba moje rodiče mi jednou řekli, že jsem si vzala, no nebudu reprodukovat. Já jim na to odpověděla, že oni se vzali také mezi sebou a nikoho se neprosili o radu. Toho muže jsem si vzala já a oni to musí respektovat. Později matka ovdověla a když ke mně přijela, a to už mi bylo padesát, kritizovala i to, jaké nosím spodní kalhotky. Jí se nelíbily. Autorita je přirozená a nemusí nikomu říkat, co má nebo nemá dělat. Takové věty, jako "že mám právo říct, ...". Já nic takového neříkám. Ať si dělají, co uznají za vhodné. Hádání se s někým? To není ani úcta ani neúcta a už vůbec ne projev autority. Matka mého vnuka má na na zadku tetování. Je to její zadek. Ne můj. NIkdy jsem se jí nezeptala, proč to tam má. Babička je asi z doby normalizace, kdy tetovaní byli ty "z kameňa". Ale tehdejší tetování kriminálníků a dnešní kérky, to je něco jiného. A co ta babička, co má jiného, než ostatní lidé. Má propíchnuté uši a v nich půlkilové náušnice? Proč si každý myslí, že to, co je dobré pro něj, musí být dobré pro každého jiného?

Zajímavý příběh. Borku, dobře, že jsi tu zůstal. Dotyčný pán zajisté uměl „help“. Jenže, jsa ve stresu, reagoval bez přemýšlení ve své mateřštině. (Vzpomínáš na „17 zastavení jara“, kdy ruská agentka při porodu zvolala rusky „mameňka“?)

Bohužel některé rodiny byly zasaženy oběma událostmi. Vzpomínám na to, že dřív se muselo do různých kádrových dotazníků vyplňovat postoj rodičů k Únoru a později už postoj k Srpnu. Mohly jsme se sestrou být šťastné, že se nám podařila možnost studovat v uvolněnější druhé polovině 60. let. Díky, Jíťo.

Opravdu velice silný zážitek, na který se nedá zapomenout. Moc pěkně napsané.

Čekala bych u článku termín letošního představení v Šárce.

Tendenční statistiky nic neukazují a nejméně to, že "ženy jsou coby řidičky ukázněnější, jinými slovy se dá říct, že jezdí bezpečněji, řekněme, že lépe". To by totiž součástí statistiky nebylo jen rozdělení na dvě skupiny řidičů ( ženy, muži ) ale také počet ujetých kilometrů za každou skupinu. Těžko srovnávat řidičku s ujetýmy 400 km za měsíc a řidiče se 4000 km za měsíc.

Život tropí hlouposti, cítím s Vámi.

Moc hezká vzpomínka. Děkuju.

Štěstí, že toto neřeším. Rozhodně žádnou info nevyužiji. Ale souhlasím, že pro někoho to může být důležité.

Krásné vyznání. Také na svoji babičku z maminčiny strany ráda a často vzpomínám.

Ano, to je opravdová láska se vším všudy. Moc děkuji.

Výstižně napsané, i já, až mi je něco málo přes 60, to tak mám, žijeme pořád ve stresu, v permanentním hluku a ze supermarketů jdu jako kdybych šla od kolotoče a to určitě ještě něco zapomenu, protože už jsem ráda, že mohu odtud vypadnout na čertvý vzduch bez klimatizací.

Se Sovětským Svazem, s rukama až na zem :-)

Pro mne je také těžko pochopitelné chování našich lidí, o komunistických politicích ani nemluvě, když velice brzy podlehli existenčnímu strachu a skončila občanská neposlušnost. Včera jsem v TV shlédl vyprávění ženy, které bylo 21.srpna 1968 devět let a její maminka, sledující v okně projíždějící tanky, byla v tom okně zastřelena. Její otec byl voják z povolání a zaměstnanec Ministerstva vnitra, tedy zřejmě i člen KSČ. Přesto, když počáteční solidarita pominula, přišel i o zaměstnání, byť vychovával tři děti. Navíc se jich sousedé začali stranit a obávali se s nimi i hovořit na veřejnosti. Přesto dodnes někteří lidé, i mezi čtenáři i60, napadají těch pár statečných, kterým se začalo říkat disidenti. Velmi smutné.

Byla jsem malá a byla jsem u babičky na venkově. Měli jsme všichni strach. Můj otec měl 22.8.narozeniny. Vím že říkal, že horší dárek snad ani dostat nemohl.