Hezký, zajímavý článek. (Věděla jsem, že řimbaba je kopretina.) Kopretiny mám moc ráda.

Maruško, mám to podobně jako vy. K vážné hudbě jsem se dostala až díky svému příteli, s nímž jsem začala chodit na koncerty. Koupila jsem si také domů nějaká CD. Opery ale nemusím. Ač nemám ráda hluk nebo i příliš hlasitou řeč, na koncertě jsem ráda, když hudba „řve“. Zavřu oči, schoulím se do sebe a je mi dobře na duši.

O hřbitově náležejícím k psychiatrické léčebně jsem ještě neslyšela, ačkoliv sestra bydlí na bohnickém sídlišti. Hřbitov zvířátek byl zřízen velmi krátce poté, co jsme přišly o milovaného kocourka Alíka. Nevím, tenkrát bych ho tam možná nechala uložit. Myslím, že každý by měl rozhodnutí jiných respektovat, i když s ním nesouhlasí. Díky za zajímavou procházku.

Jako Odhlásit znám Logout. Unsubscribe je pro zrušení dodávaných zpráv od nějaké organizace, když je nechceme. jsem programátorka v důchodu.

Se psy to není jednoduché. I když jsem milovnice psů, tak se s cizími psy dávám do hovoru jenom v přítomnosti majitele nebo přes plot. Několikrát jsem si před léty hrála s obrovskou dogou za plotem. Se štěnětem by mohl nastat problém, že ho člověk odvede a ono nebude trefit domů.

Není co dodat, opět nádherné od srdce.

I učitelé ve školách museli kontrolovat zda chlapci nemají dlouhé vlasy a dívky nejsou příliš zmalované proto komunismus dopadl tak jak dopadl a ještě se někomu po něm stýská.

Jejda, tohle abych při své pohybové nezdatnosti trénovala doma. Klouzanic se bojím. Loni jsem si pořídila nesmeky, ještě jsem je ale nevyzkoušela.

Ožehavé téma.Jsem moc ráda,že už 5 let nemusím koukat na nesmyslnost vaření ve školách.Vnoučata to řeší vhodnou svačinou-maminka doma vaří obědy(polévka+jídlo)-a při odpoledním vyučování jdou na oběd POUZE podle toho,co je k obědu.

Danko, opravdu jsem tentokrát čekal choulostivější obrázky, tak to budu muset napravit ve své odpovědi po Tvém posledním dílu. Na Halinu jsem se dnes po delší době zase na ČT 1 díval !

Tady v Praze je to také všelijaké. Včera nádherně svítilo takřka jarní slunce, zatímco dnes je tma a co nejdřív začne něco padat. Ale co, příroda si s tím poradí. A děti určitě s prázdninami také!

Ano a džíny prali v řece na těle , košile silonové rozeplé k pupíku nesály pot, však cítili se skvěle.

A kdeže jsou takoví muži schováni? Prosím ještě popis cesty, děkuji :-)

Hanko, zajímavé povídání s vlastním tělem. Já jsem na začátku hledání společné řeči.

Jejda, taky znám, ale nevzpomněla jsem si :-)

Článek je daleko víc než jen turistický a pan režisér je velmi vnímavá a charismatická osobnost. Díky!

Je to velice bohatá a zajímavá historie, na jedné straně zázračné poutní místo, na druhé straně typické pohraničí s odsunem původního obyvatelstva a poválečnou likvidací církve včetně památek, ale s Panenkou Skákavou by mě to nikdy nenapadlo. :-D

Moc hezký článek. Ale vkus byl rozdílný vždy. Např. na fakultě se líbili mé kamarádce „chlapečci“, zatímco mně „chlapi“. Zůstalo mi to dodnes. Proto na mě nepůsobí např. Alan Delon. Líbí se mi třeba Anthony Hopkins, Jack Nicolson, Geoffrey Rush (to je ten logoped v Králově řeči), Václav Voska. Kdysi dávno Olda Šetrnej. A samozřejmě ten můj. Taky se mi líbil Charles v seriálu MASH. Byla jsem zklamaná, když jsem se dozvěděla, že není na holky. A co na to klasikové? „Mužům sluší spíše zanedbaný zevnějšek než zbytečná fintivost.“ Ovidius „Není smutnějšího podívání nad muže před zrcadlem.“ Jan Neruda

Moc hezké.

Tady nikdo neměl sílu napsat komentář? Zkusím to: Znám velmi a velmi dobře dvě ženy. Obě se vyléčily. Ona také rakovina prsu není jeden druh nemoci, jeden druh nádoru. Výzkum, léčebné postupy a léky se vyvíjejí obrovským tempem. Znal jsem ještě třetí ženu, kamarádku z neziskového sektoru. Setkávali jsme se na schůzích. Pak chodila s hlavou v šátku, takže jsme pochopili, oč jde. A pak, pak jednou nepřišla. A už nikdy. Dnes by prý právě ten její druh nádoru mohl být léčitelný. Každé svítání přináší těmto nemocným novou naději.