Zajímalo by mne, proč u všech článků o kuchaření máte fotky, kterých (skoro určitě) nejste autorkou a přes to jste uvedena jako autorka fotek.

Měli jsme dvacet let Tatru 57, již od začátku padesátých let. Byla čtyřmístná s plátěnou střechou a koženými sedadly. Tatínek ji získal tak, že když přišel do jeho zaměstnání jeden poukaz na automobil , byl jediný kdo na auto sehnal peníze, což mu nedokázali někteří kolegové odpustit ani po letech. Táta byl jedináček a na koupi vozidla dostal peníze od rodičů, bydlících na venkově. Tam jsme potom každou sobotu jezdili, tatínek jim pomáhal s hospodářstvím. Bylo to nezničitelné auto a uvezlo vše i po tehdejších cestách.

Nádherné !!!

Já bych řekla, že sluneční brýle většinou sluší i starším ženám.

Souhlasím, Rhodos je nádherné město, z každého místa dýchá historie, kouzelné uličky jsou plné taveren a obchůdků, neopakovatelná atmosféra je na každém kroku. Byli jsme kousek jižněji od Faliraki, nádherné dlouhé písčito-oblázkové pláže, dokonce někdy i bez živáčka, moře krásné. Ráda se tam budu vracet.

Také Francouzi ji nechtějí vyslovovat, o Rusech ani nemluvě.

Je možné "přejícně závidět"? Nevím totiž, jak bych jinak popsal svůj stav mysli po přečtení tohoto hezkého článku.

Do role bezmocné se stavím nerada. V bance ovšem ochotně přiznávám, že jsem finančně negramotná a nemám ráda čísla. Dotyčného mladého člověka tím zpravidla pobavím a vlídně mi pomůže. (Měli jsme velmi nepracovitou sekretářku. Její motto bylo: To radši budu blbá, hlavně když to nemusím dělat.)

Je to surové, když mizí taková krásná místa a všude se dává přednost výstavbě. Původní zemědělská půda se mění ve stavební parcely, to všechno jde. Ale zážitky máš pěkné a fotky taky, jako vždy.

Velmi zajímavé, děkuji, o vězněných mladistvých v 50. letech jsem dosud nic nečetla.

O tomto prodlouženém víkendu budou naše kola odpočívat. Jedeme na výlet do Českého ráje. Turnov, Valdštejn, Hrubá skála, Trosky, ... Věříme, že i na setkání s íčkaři dojde.

Romane, díky, Tvé vyprávění mi oživilo mé zážitky. Vatikán na mě zapůsobil značně turisticky komerčně. Vzpomínám, jak nás hnali bez možnosti zastavení kolem hrobu krátce předtím zesnulého papeže Jana Pavla II.

Paní Zárybnická se mi jako člověk zamlouvá, je příjemná a na nic si nehraje. Předpověď počasí je ale pro mě stále jedna velká neznámá, ať to dělá ten nebo ten.

"Pěší turistika", možná pro někoho představa náročné přípravy: kam, s kým, jak tam a jak zpět, co na sebe, co s sebou...Ano, pokud si mohu vybrat tak jdu ve svižném tempu v přírodě, lesem, nejlépe mimo asfalt, po měkkém povrchu, za pěkného počasí, tam kde to voní květy a dřevem a je tam božský klid. Ale to bych se načekala, potřebuji se "hýbat" každý den. Miluji pěší pohyb. Turistika je super, ale denně dojít z místa A do místa B pěšky je pro mne životní potřeba. Při mé práci se musím často spokojit s procházkami parkem, klidnou ulicí velkoměsta, kamkoliv, ale hlavně ZU FUß.

Také mívám občas "cukatůru", když pozoruji svá čtyři vnoučata. Hlavně jejich údiv, když je jim odebrán mobil, tablet, či jiná oblíbená zábava moderní techniky, abychom my, dospěláci, získali (nedej bože udrželi) jejich pozornost...jejich občasné projevy typu: "jááá se nudííííím...." s patřičným doprovodným výrazem ve tváři, kterým si koledují o pohlavek. Naštěstí všechny mají rády alespoň společenské hry, kvízy, výtvarné práce a pohyb. O zkoumání přírody se už zajímá jen ta nejmenší, jsou jí tři, ta ještě honí motýlky a broučky a boří nosík do kytek. Miluji je, ale někdy mne děsí představa, co asi tak zůstane dochováno pro jejich potomky...

Tvá básnička krásně plyne k mé duši k tobě přivrácené. :-)

Hezká básnička i fotka. Přeji vám hezký 1. máj.

Když přesvědčuji holky a dámy, aby fotily akty, tak jim říkám: "Je to jen pro Tebe a jednou to s hrdostí ukážeš vnučkám." I když na druhou stranu mám modelku, která akt poprvé fotila v 70 letech. Dáma prostě umí zestárnout.

U VoZP jsem už mnoho let, co jsem pracovala ve vojenském archivu. Ale nikdy jsem speciálních nabídek nevyužívala. To však neznamená, že se nestarám o své zdraví. Zkrátka to zrovna nebylo něco "mně na tělo". Ale co se týče třeba stomatologie nebo mammografu, jako zdejší pojištěnec jsem nikdy neměla problémy, právě někde i naopak. Vzpomínám si, že právě v 90. letech si třeba museli pacienti některých pojišťoven připlácet na léky i některé úkony, zatímco VoZP to měla zdarma. Nebo nás jako nové pacienty hned ochotně brali. Dnes nevím.

To je úžasné a krásná reportáž, děkuji. Škoda, že to mám tak daleko...