Nikdy jsem se zubaře nebála , až v dospělosti, když jsem byla přiřazena k naší podnikové zubařce , která mě hned od pohledu neměla ráda a byla arogantní a všechny zuby mi dost poškodila. Po porodu se mi začaly odhalovat krčky a ona prohlásila , že je to tím že jím moc sladkého a čokolády. Když jsem jí ubezpečila , že sladké skoro vůbec nejím a čokoládu nemám ani ráda,/to jsem vážila 50 kg/ tak mávla rukou a chtěla zuby vytrhat a dát protézu. To mi bylo 23 let a tak jsem to odmítla . Ubrečená jsem vyšla s ordinace a tam mě uviděl starší zubař ,který mě vzal do vedlejší ordinace a začal se vyptávat proč tak mladá dívka pláče. Tak jsem mu všechno vypověděla a on mě popadl a hned vtrhnul k doktorce a okamžitě nařídil ,že mi musí krčky spravit a nechce nic slyšet. Ona se bránila ,že složku na výplně nemá a on prohlásil,že si jí může u něho vzít. Opravdu mi oba krčky spravila bílou plombou ,ale od té doby mi zuby jenom poškozovala . jakmile se stalo, že mě nějaký zub bolel ,tak ho hned chtěla trhat . To už jsem nevydržela a přestala k ní chodit . Poprosila jsem ve městě jiného zubaře a on mě přijal . Strašně se divil ,kdo mi zuby spravoval a ty ohyzdné plomby na předních zubech opravil . Dnes už zubař nežije a jeho výplně stále drží. Byl to zubař, kterých je málo.

Když čtu tento článek , tak je mi smutno. Nemohu o tom mluvit ,ani psát ,protože jsem něco podobného zažila . Opravdu Vám to změní život na doživotí. Sice jste se obětovala , ale přemýšlíte, jestli to mělo cenu a zda to bylo správné .

Když jsem se starala o maminku, kterou mi vozili po nemocnicích, tak mi podepsala souhlas pro SSZ, že její duchod má být posílan na můj účet, ze kterého jsem hradila její cinži a všechny její platby. Byla jsem jedináček.

Muffiny dělám dost často svým vnoučatům a také je stále plním něčím jiným. Dělám je z celozrnné mouky ,přidávám kakao, nebo kokos nebo skořici a jsou vždy chutné.

Tam ale musí být krásně. Nádherné fotky, děkuji.

"Zacyklení" Tak to je tedy opět nový "lidový" výraz. Dál: „Máme v mozku vyjeté neuronové cesty, které nemůžeme vygumovat a tvořit pro ně nový směr je nesmírně složité.“ Vážená redakce, vy skutečně znáte člověka mladého, staršího, starého nebo přestárlého nebo zacyklovaného (zacykleného?), který by použil větu takto formulovanou? "Řadu let jezdíte autem stejným směrem. Třeba do zaměstnání. Pak jdete do penze, jste doma, chodíte na výlety, odpočíváte na chatě. Jednoho dne z domova ...". Promiňte, ale neznám nikoho, kdo denně dojížděl do zaměstnání a po skončení zaměstnání tam dojížděl dál. Ovšem, omlouvám se, jednoho znám. Ten, ne po skončení zaměstnání, ale pár let poté, začal docházet denně na pracoviště, kde před lety léta pracoval, ovšem ten měl Alzheimerovu chorobu. A tak: "některé myšlenky a úkony opakujeme dlouho, zažijí se" - opakujte si denně: je krásný den, jsem živá/ý jsem /poměrně/ zdravá/ý. Denně provádějte úkony: ranní studená sprcha, prostná cvičení, prostá snídaně, pěší pochod cca 5 km, návrat, práce na zahradě, prostý oběd, po obědě pěší pochod cca 10 km, pak vlažná sprcha, chléb s domácím máslem a mléko k večeři, k tomu syrová zelenina. Četba vhodné literatury.

To je výborné, když režisér vybíral herce i podle krajové "příslušnosti". O to přesvědčivěji pak všichni ve filmu působili. Osud tzv. trezorových filmů mě vždy trochu dojímá. Protože propásly svou dobu a po víc jak dvaceti letech už žila jiná generace a i celkově byla jiná doba, takže ty filmy už tolik neoslovily. Chvilku po Listopadu a konec. Díky za hezké informace.

Chlupaté knedlíky vařím docela často, ale postup mám mnohem jednodušší.Žádné vymývání škrobu.Po nastrouhání jen lžící seberu nadbytečnou vodu, přidám vejce, polohrubou mouku,osolím a lžící do vařící vody do které přidám špetku škrobu tvořím knedlíky, uvařím a pak scedím a dám na osmaženou cibulku s anglickou slaninou.Všem nám moc chutnají.

Škoda , že se nemohu účastnit těchto akcí , ale věřím ,že se objeví pár fotek, které potěší i ty co jsou doma. Dík.

Velmi zajímavé. Myslím že to musela být náročná práce.

Dík za hádanku. Nemusela jsem nic hledat, město znám. Jezdila jsem tam služebně.

Večer u televize většinou nemlsám. Tento návyk jsem si nevytvořila. Brambůrky, sušenky, křupky ani tyčinky nepotřebuji. Oříšky si občas dám, kdykoli během dne. Stejně jako hořkou čokoládu. Někdy si s přítelem dopřejeme večer dobrou zmrzlinu. Jinak jogurt.

Zajímavý článek. Zajímavý především tím, že je těžko vytušit záhadný účel, za jakým byl napsán a publikován.

To je dobrá hádanka. Jednou jsme tam šplhali, ale už je to dávno. Asi by mi to ale už neseplo, nebýt Lužnice. Jo, a majitelem tohohle "skoro-nic" je prý ten samý nešlechtický pán, který má v držení i nedaleký velmi známý zámek v ještě známějších lázních. To jsem to zamotala, ale třeba to někomu pomůže. :-D

To je úžasná fotka! Ale nedokázala bych to. Naše kočička s námi snídá. Někdy přijde i k obědu nebo večeři. Neloudí, jen je vedle nás a kouká.

Souhlasím, nezáleží na barvě, střihu, ceně - musím se v nich cítit dobře a když se v nich vyvalím na pláži, tak je mi úplně jedno, jestli mě bude bába z vedlejšího lehátka pomlouvat, jakou v nich mám ránu :-)

Paštiky mám moc ráda, ale nechtělo by se mi je vařit. Paštika radových – to je něco. Hezké fotky.

Nevím, jak se k tomuto článku vyjádřit , neboť si myslím , že je to individuální a záleží na člověku, jak přistupuje ke svým vnoučatům. Babička , nebo děda je brán v každé rodině jinak. Jedné je oblíbený děda , a v druhé babička. Opravdu je to 50 na 50.Přeji všem vnoučatům hodné , laskavé a hravé prarodiče.

Vždy, když si přečtu o nějaké nemoci , tak mám pocit , že všechny příznaky mám, ale mávnu rukou a řeknu si, tělo má jít do rakve zhuntované,aby bylo vidět , že jsme si život užili. Zajímavý článek , ale raději čtu o něčem veselém.

Jako dítě jsem tam často jezdila. A jak tak koukám na fotografie je to tam stále krásné. Díky za hezký článek a fotky.