Zkuste sáhnout po albu nebo jen tak v šuplíku pohozené fotografïi svých spolužáků, které jste viděli naposledy třeba před šedesáti lety a nastartujete paměť, která kupodivu nefunguje na to, co jste chtěli udělat před pár vteřinami, ale která vám ochotně poslouží při identifikaci spolužáků ze vzpomínaných časů. Také jsem tak učinil a vrátil se do doby, kdy jsem končil primu na gymnáziu. Garzina, Palacký, Jemelík, Klouzal, Machačík, Filák, Cihlář, Pecha, Bureš... a profesoři Dlask, Bureš, Kubeša...
Tenkrát po válce bylo gymnázium školou, která měla zvuk a nebylo jednoduché se do ni dostat. Díky tomu, že jsem měl přečteny už "hory" knih, měl dobré výsledky na obecné škole a hlavně zkoušky na gymnázium jsem udělal "levou rukou", stal jsem se v roce 1947 žákem gymnázia ve Valašském Meziříčí. A spolužáci? Synové doktorů, advokátů, továrníků, ale nejméně polovina z rodin chudých jak kostelní myš, k nimž jsem patřil i já. Profesoři původ nerozlišovali a spravedlivě hodnotili znalosti nás, primánků.
Profesor Bureš nás učil hudební výchovu. Strašně koktal a měli jsme co dělat, abychom mu rozuměli. Vůbec to neplatilo, když se pustil do zpěvu, a to on rád. Jako chudý student jsem měl možnost učit se bezplatně na nějaký nástroj. Navrhl mi klavír, ale když trojúhelníkem změřil prstový rozsah, tak mně sklaplo. Tři centimetry pod normu.
Úspěšný jsem byl u profesora Dlaska. Učil nás češtinu a vyžadoval perfektní znalosti. Jednou jsem něco neuměl a když se mně zeptal proč to neumím, odměnil moji vyhýbavou odpověď fackou, po které jsem okamžitě dosedl do lavice. Přesto jsem ho měl nejraději. Psali jsme často slohové úlohy a když jsme je dostali zpět po opravení, bylo vidět, že si s nimi dal pan profesor pořádnou práci. Špatnou i dobrou stylizaci opravoval na pravé části stránky sešitu tak, že hodnocenou větu označil vlnovitou čarou (špatně) nebo čarou rovnou (dobře). Zdůraznění pak vyjadřoval počtem čar vedle sebe. A mně se líbily ty rovné čáry, a tak jsem se snažil a snažil.
Profesor Kubeša byl už tenkrát velmi známý sběratel valašskýchn písní, které byly i několikrát vydány. Mimochodem je pochován v rožnovském skanzenu poblíž Emila Zátopka. Učil nás dějepis a říkali jsme mu Májíček. Začal třeba u Karla IV. a skončil na Valašsku. Tak to bylo pokaždé. Byl to zapřisáhlý starý mládenec a nějaká žena jej uhnala až když se chystal do důchodu.
Na přírodopis jsme měli profesora Svobodu, a to byl fanatik na houby. I jeho výklad přírody končil podobně, skoro vždy v lese. Poznávat houby jsme se naučili jako když bičem mrská, všechny to bavilo a na jaře a na podzim jsme povinně nosili do hodiny vzorky z lesa a byly to mnohdy i rarity, o které dnes nezavadíš.
V osmačtyřicátém jsme ještě nastoupili do sekundy, ale v následujícím roce přišlo takzvané sjednocení školství a nás přeřadili do měšťanky. Terciáni mohli gymnázium dokončit. Bylo nám smutno, na měšťance jsme však byli skoro všichni jedničky. A začali jsme posuzovat nové pořádky ve státě.
