Život je o tom být v pravou chvíli na správném místě, potkat ty správné lidi a umět se rozhodnout. Scházíme se s bývalými kolegyněmi každý poslední čtvrtek v měsíci na babinci, abychom o sobě věděli – je nás osm. Jana vždy posílá mejlíky, kde se babinec koná a my potvrzujeme jestli příjdeme, nebo se omlouváme, že ne. Tehdy – to bylo před léty (v roce 2000), jsme účast potvrdily všechny.
S jídlem obvykle čekáme až dorazí poslední opozdilci, tentokrát však Majka ne a ne dorazit, tak jsme si objednaly. Asi tak po hodině Majka dorazila s omluvou, že scháněla trenýrky. "Víte holky, takové ty spartakiádní, jak jsme v nich cvičily, ale už nejsou k dostání, nebo nějaké podobné, ty jsou nejlepší ale už jsem všechny při cvičení prošoupala tak bych potřebovala nové“.
Probůh co je to za cvičení, že při něm prošoupeš kaťata?, ptaly jsme se sborem. A tak jsme se dozvěděly o cvičení „Pět tibeťanů“. Podívejte se na net, odvětila Majka, dejte si to klíčové slovo do vyhledávače a tam se dovíte víc. Jsou dva druhy cvičení, jedno svižné podle poručíka Kaldera, a druhé pomalejší podle Mgr. Kučerové odněkud z Liberce.
Našla jsem stránky, prohlédla si články i obrázky a objednala příručku i kazetu se cvičením. Za dva dny vše dorazilo. Pročetla jsem příručku, pustila kazetu, ale jaksi jsem se nemohla chytnout. Tak znovu na net a rovnou na SEDMIKRÁSKU, tam jsem zjistila, že pořádají dovolené s výukou pěti tibeťanů, tak jsem se přihlásila a ještě jsem vyjádřila obavu, že pojedu sama, tak abych tam někde netrčela jako kůl v plotě. Byla jsem ujištěna, že tomu tak určitě nebude, že jezdí více začátečníků a taky sami. A dobře jsem udělala, nejenže mě chytlo cvičení, ale i filozofie, a všechno s tím spojené. Zažila jsem s nimi spoustu hezkých zážitků, poznala hodně správných lidí a uzavřela pár přátelství.
Jeden ze zážitků byl na Rhodosu. Bydlela se mnou majitelka spediční firmy z jižní Moravy. Jednou ráno jsme se probudily nějak moc brzo na vstávání a tak jsme si v posteli povídaly. Vyprávěla v čem spočívá její práce – rozměřit pořádně náklad, který někam dopraví a zajistit náklad na cestu zpátky, tak aby se vešel do auta, které tam jede. Vypravila náklad do Hamburku a zajistila náklad zpět. V sedum ráno volala řidičům, aby věděla kde jsou a dát jim instrukce, kde budou nakládat. Vzbudila je někde na cestě a protože byla v časovém presu, tak jim vynadala, ať koukají jet, že už Hamburk na ně čeká. Řidičům se to samozřejmě moc nelíbilo, navíc ji nikdy neviděli, obchody byly domlouvány po telefonu. A tak když přijeli do cílové stanice, vyložili náklad a přijeli pro zpáteční náklad, ale ouha, do auta se jim nevešel. Taková věc je strašlivý průšvih zvící pokuty několika set tisíc. Večer ji z Německa volali, že auto jede s prázdnou.
Když ráno přifrčela do kanceláře, seděli tam dva chlapíci, kolegyně obracela oči v sloup – bylo ji jasné, která bije. Když je nervozní a neví kudy kam – sáhne po cigaretě. A tak vplula do kanceláře, sáhla pro cigarety a pronesla onu památnou větu: “Pánové já se omlouvám, ale asi vás tu vykouřím“ (v kanceláři se normálně nekouřilo). V tom jeden z nich se smíchem povídá: "A a to jednoho po druhém, nebo oba najednou?" Průšvih byl zažehnán, oni za ní vlastně přišli proto, že chtěli vidět toho opovážlivce, co jim tak vynadal (náklad si sehnali sami).
Když tohle dovyprávěla, řehtaly jsme se tak, že jsme probudily i všechny doposud spící sousedy a vstávalo se.
