Vůbec nejpočetnější migrační vlna dorazila po srpnu 1968, kdy se ve Spolkové republice usadilo okolo 35 000 našinců. V Porúří, ve Slezsku, Bavorsku i ve velkých městech v čele s Berlínem se v poslední čtvrtině 19. století v rychlém sledu zrodilo množství českých spolků, ale ten historicky první začal v roce 1869 fungovat v Hamburku.
Zní to možná překvapivě, ale proslulé hanzovní město na Labi při ústí do Severního moře sloužilo Čechům nejen jako „brána do světa“, ale mnozí zde také našli nový domov, nabízející četné obchodní a pracovní příležitosti. Do jednoho z největších evropských přístavů mířily statisíce lidí každým rokem, aby nastoupily na palubu zaoceánských parníků a vydaly se hledat lepší život v Americe, Kanadě, Argentině či Brazílii. Tato obrovská plavidla týdně křižovala Atlantický oceán oběma směry a lodní společnosti, například Hamburg-Amerika Line, založená již v roce 1847, si mnuly ruce nad přívalem zákazníků, lačnících po koupi drahých lodních lístků. Hamburk samotný se neustále rozrůstal a především čtvrť St. Pauli byla oblíbeným návštěvním místem námořníků, neboť si tu mohli vybírat z bohaté nabídky putyk a vykřičených domů. V dobách rozmachu přístavu tu najdeme rovněž prosperující českou komunitu, jejíž příběh je zároveň kronikou neuvěřitelné píle, solidarity i hrdinství v dobách nejtemnějších.
Lodní lístek krajana Mořkovského z Hamburku do New Yorku. FOTO: Z archvu M.Nekoly
Pomyslná první kapitola se začala psát roku 1870, kdy byl založen podpůrný a vzdělávací spolek „Svornost“, sdružující české dělníky a živnostníky. V polovině 70. let se mezi svými zastavil spisovatel Jan Neruda, který věnoval pět desítek knih a položil tak základy krajanské knihovny. Spolek se stal centrem sociální pomoci, pořádal sbírky na stavbu Národního divadla v Praze, na Husův pomník, ale i na pomoc obětem povodní či podporu horníků v Příbrami. Významným momentem se roku 1886 stalo vystoupení houslového virtuosa Františka Ondříčka v hamburské koncertní síni Conventgarten, kdy během bouřlivého aplausu maestrovi přistál na jevišti také věnec s českou trikolorou, což byl se tehdy považovalo za velmi odvážný projev národního sebevědomí v ryze německém prostředí. Počátkem století už „Svornost“ nezůstala osamocená. Na hamburských předměstích o sobě daly vědět další organizace. V Billstedtu spolek „Lidumil“ (založen 1906), proslulý maškarními plesy a ochotnickým divadlem, v Harburgu „Buditel“ (1907) s více jak stovkou členů a dokonce vlastní českou školkou, v Altoně „Bratrství“, kam dojížděli za společenskými akcemi i Češi z obcí Bahrenfeld a Flottbeck na západě. Dnes už všechna tato místa jsou součástí Hamburku.
Dne 1. června 1891 se ustavila tělovýchovná jednota Sokol jakožto vedoucí síla českého národního uvědomění. Cvičení a schůze často narážely na nelibost úřadů a policejní kontroly. Přesto se sokolské hnutí šířilo a jednoty vznikly také v Essenu, Kolíně nad Rýnem, Lipsku, Drážďanech a jinde. České kulturní vyžití v Hamburku doplňoval hudební a taneční kroužek „Tamburaši“. O něco později, v roce 1922, se i díky podpoře československého konzulátu dal dohromady pěvecký spolek „Dalibor“. Jak prozrazuje místní kronikář, zpočátku se nazýval „Kráva“. Jednak protože se scházel v klubovně na ulici Kuhmühle (tedy Kravský mlýn) a zároveň z důvodu, že než pěvci vypilovali svůj um k dokonalosti, údajně byly zkoušky spolku charakteristické hrozným řevem, táhnoucím se několik bloků. Češi se nicméně uvedli v okolí i pozitivně, například když v březnu 1924 uspořádali velký dobročinný ples v luxusním hotelu Atlantik, za účasti hamburského starosty a zahraničních diplomatů. 23. září 1929 řady rozšířil oficiální „Československý klub v Hamburku“, za účelem budování hospodářských vztahů a kulturních vztahů mezi Československou republikou a městem. Nelze zapomínat ani na pětici českých restaurací s tradičními pokrmy z rodné hroudy jako vepřová se zelím, švestkové knedlíky, jaterničky a povidlové buchty. Vítané to zpestření místní kuchyně, stojící primárně na herinku s bramborovou kaší a červenou řepou.
V meziválečném období byl Hamburk domovem až pro 6 000 krajanů (z celkového milionu obyvatel). Pracovali především jako přístavní dělníci, personál v lodní dopravě, řemeslníci (ve známost vešlo především několik krejčovských salonů). Na základě mírových smluv po první světové válce Československo získalo pronájmem na dobu 99 let území o rozloze přes 24 000 metrů čtverečních v přístavu (dva pruhy území, pojmenované Moldauhafen a Saalenhafen) a navíc odkoupilo poloostrov Peutenhafen, okolo 8000 metrů čtverečních plochy, kde se nacházely opravárenské doky a administrativní budovy. Tím se Hamburk stal strategickým dopravním uzlem a překladištěm, kde československé zboží, dopravené čluny po Labi, bylo naloženo na námořní nákladní lodě a mohlo pokračovat do odbytišť mimo Evropu.
Český přístavní dělník v Hamburku počátkem 20. století očima AI.
Podmínky pro rozvoj krajanského života v Hamburku se pochopitelně znatelně zhoršily po nástupu nacistů k moci, kdy se české početní stavy smrskly na pouhých několik set. Někteří se z nepřátelského prostředí vystěhovali, jiní raději přijali říšské občanství. S okupací a zřízením protektorátu v březnu 1939 byl osud zpečetěn. Československý generální konzulát úřady zlikvidovaly 5. dubna 1939, spolky byly podřízeny přísnému dohledu, jejich majetek konfiskován a vedoucí představitelé vystaveni šikaně Gestapa. Tragédie vyvrcholila v roce 1944, kdy se na základě udání byli zatčeni přední spolkoví funkcionáři a odvezeni do blízkého koncentračního tábora Neuengamme, kde zahynuli. Pro zajímavost je třeba zmínit, že možná až 15 000 totálně nasazených původem z Čech pracovalo za války v hamburských loděnicích nebo při odklízení trosek po spojeneckých náletech. Sotva válečné běsnění skončilo, spolková činnost se pomalu obnovila a „Svornost“ dokonce zřídila pobočku v městečku Lüneburg, zhruba padesát kilometrů jižně od Hamburku. Přístav se ovšem pomalu vzpamatovával z následků náletů. Míra destrukce byla obrovská. Ušetřeno nezůstalo ani „československé území“, kde opravy trvaly několik let. S komunistickým převzetím moci v únoru 1948 se postavení Hamburku pro náš zahraniční obchod znovu zásadně změnilo. „Brána do světa“ se najednou nacházela na opačné straně železné opony, v nepřátelském kapitalistickém bloku. Vedla se komplikovaná vyjednávání o dalším fungování přístavu a využívání nově založeným národním podnikem, Československou plavbou labskou. Vláda v Praze se snažila zde zaměstnávat jen spolehlivé osoby, jenže mnozí příležitost využili k pašování zboží či přímo k emigraci. Časem se politické i hospodářské vztahy normalizovaly a objem československého zboží raketově narůstal. V roce 1950 ho přístavem prošlo 550 000 tun, na konci 70. let už více jak šestinásobek. Po sametové revoluci se objevily další problémy, včetně krachů, insolvencí a rozprodejů flotily, nicméně původní smlouva o pronájmu stále běží. Vyprší v roce 2028. Bude patrně prodloužena a už teď se pracuje na vybudování moderního terminálu.
Českoslovenští poúnoroví exulanti se Německu koncentrovali spíše v Mnichově a na drsný sever jich tolik nezamířilo, přesto je s Hamburkem spjaté důležité exilové periodikum, Nezávislá kulturní revue Sklizeň. V letech 1953-1979 ji nejprve jako měsíčník, posléze čtvrtletně, vydával Antonín Vlach (1905-1997). Čtenáři na stránkách oblíbeného listu našli pestrou nabídku lyrických, prozaických i satirických textů, překlady světové literatury, filozofické úvahy, eseje o uměleckých dílech i politologické analýzy. Přispěvateli byly desítky krajanských osobností z celého světa.
Krajanský pěvecký spolek a ochotnické divadlo už v Hamburku dnes nenajdete, ale druhé největší německé město Čechy stále láká. Funguje zde honorární konzulát, škola, několik logistických a technologických firem úspěšně podniká na místním lukrativním trhu a plánuje velké projekty. Brána do světa zkrátka otevírá nové možností a netřeba přitom ani odrážet od břehu.
