Před očima se mi zjevují a mihotají všechny barvy, které si jen dovedu představit. Někdy se to děje zvolna, někdy překotně, nelze to odhadnout. Příroda je nevyzpytatelná a já jí moc fandím a věřím. Oproti nám lidem je moudrá a silná. Jen jí do toho nesmíme moc zasahovat.
Čím jsem starší, tím víc mě procházky v přírodě baví. A nejvíc si to vychutnám, když jdu sama. Úplně sama tedy nejdu nikdy, jdou se mnou tisíce živých tvorů a zvuky vydává i rostlinná říše. Stačí se zastavit, zaposlouchat do ticha, rozhlédnout se a zkusit je identifikovat.
Celý život jsem byla extrovert, teď čím dál tím víc tíhnu k opaku. Ne, že bych neměla ráda lidi, ve společnosti jsem ráda. Mám spoustu kamarádů a přátel, ale někdy přece jen člověk potřebuje být sám se sebou, utřídit si myšlenky a zklidnit duši.
A tak jsem vyrazila 14. března za humna, zkontrolovat, jestli už se probudily koniklece. A taky že jo. Pár set metrů od mého domova je přírodní památka Netopýrky. Luna, kamarádčina fenka, se nestačila divit, co jich tu letos kvete.
Hned druhý den jsem vyrazila do části Nového Lískovce v Brně, kde je přírodní rezervace Kamenný vrch. Možná si vzpomenete, už jsem tu o ní psala v dubnu před 5 lety.
Něco málo jsem vyfotila, abyste tu krásu mohli se mnou sdílet. Je to jen mobilem. "Fotodělo" je těžké a s ruksakem a trekovými holemi se už do trávy radši moc nekrčím. Taky bych se nemusela zvednout, že?
