"Nemůžeš si tam dělat, co chceš. Je tam řád a musíš poslouchat. Nic není podle tebe a organizují ti život. Každou chvíli někdo umře a já pohřby nesnáším. Je nás tu mnoho, takže si lezeme na nervy. Někteří si nesednou, jsou tu neustále hádky. Snídat bych chtěl sám, nikoliv v jídelně.“ Vzpomínal na svůj klid ve svém domečku a dílně, kde ještě ve vysokém věku vyráběl potřebné věci pro lidi.
Vím, že dnes jsou již modernější domovy seniorů. Mají své pokoje nebo byty. Já bych se, pokud se dovedu o sebe postarat a nebudu manželce a rodině na obtíž, raději dožil ve známém prostředí. Roli hrají také finance. Domovy důchodců, Alzheimer Home a další sociální služby, to je dnes velký byznys. Lidstvo stárne a poptávka převyšuje nabídku. Hlavně pro soukromé podnikatele je to stálý jistý zisk s minimálním rizikem. Mnohdy lidem na zaplacení služeb ani nestačí důchod a to mizerné kapesné chtěla minulá vláda ještě zrušit. Na internetu mě pobavila jedna paní, která z domova důchodců odešla a najala si byt. Výsledek byl ten, že po zaplacení nájmu a nákladů na život jí ještě polovina důchodu zůstala, za kterou si dnes užívá. Nemám zájem podporovat někomu toto „výnosné podnikání“! Samozřejmě, když je to nezbytné, tak ty předražené peníze dáte, stejně jako za zuby, když vás bolí.
Můj dědeček o výše uvedené sociální zařízení nestál, ale nakonec přinucen okolnostmi tam skončil. Byl v devadesáti soběstačný, ale bez ženy se neuměl o sebe postarat. Ani čaj uvařit. Natož vyprat a uklidit. Bláhově si domníval, že život doklepe ve své chaloupce a truhlářské dílně, kde bude pracovat až do smrti.
Babička, jeho žena, zemřela mladá, v 63 letech, kdy se chystala na odpolední směnu do porodnice. Děda na jejím pohřbu si již vybíral z jejích kamarádek, vdov. Strašně mě tehdy naštval: „Líbí se Ti tetina Mařka? Mě ano. Má velká prsa.“ To sdělí mě, který svou babičku bezmezně miloval, tehdy sedmnáctiletému klukovi, který měl hlavu plnou ideálů. Proběhlo mi tehdy hlavou: „Zasraný dědku, babička ještě není přikryta hlínou, a ty si na jejím pohřbu již vybíráš konkubínu.“ Měl tehdy 64 let a byl muž ještě „při síle“. Mám skoro o deset let více než tehdy on, takže ho dnes chápu.
Dali se s Marií dohromady. Ona se k němu do chaloupky nastěhovala. Žili tam spolu spokojeni dalších deset let. „Teta“ mu vařila, uklízela, starala se o domácnost, on přinášel kromě důchodu peníze, které si vydělal a společně si je užívali. V osmdesátých letech minulého staletí bylo již při Národních výborech dovoleno drobné podnikání. Děda vyráběl ve své dílně umělecky tvarované kosiska a hrábě, které prodával. Byla po nich velká poptávka, takže vždy je na trzích všechny prodal. Jednou soused, který vyráběl košťata, byl nemocen, tak požádal dědu, aby mu je zpeněžil. Přijel z trhu naštvaný: „Prokope, již to po mě nechtěj. Své zboží jsem měl pryč za hodinu a další tři jsem tam trčel s tvými metlami.“
Mařka měla nenažranou dceru, takže idylické soužití skončilo. Děda šel do nemocnice na běžnou operaci očí. Povídá matce: „Dědek tam chcípne a co ty z toho budeš mít? Léta kolem něho skáčeš a nakonec tě z chalupy jeho děti vyženou.“ Sebrali spořitelní knížku a polovinu úspor vybrali. Byla to tehdy zajímavá částka. Za týden se děda vrátil. Mařka pryč s penězi. Domek osiřel. Co teď? Neuměl se o sebe postarat. Na ženské zanevřel. Zbývalo jediné. Domov důchodců, kde mu poskytnou potřebnou péči. Strýc po známostech ho neprodleně sehnal a děda se do zařízení přestěhoval. Nebyl tam šťastný.
Blížila se mu devadesátka, ale stále za mnou dojížděl 100 km vlakem občas na víkendy. Ještě teď po letech mě manželka někdy kárá: „Zase jsi nechal ponožky jako tvůj děda u křesla v obýváku“! Pomalu se blížím do jeho věku, kdy nastoupil do domova důchodců. Samozřejmě o tom přemýšlím. Zatím tam nechci, ale neměl bych manželce a rodině za zlé, kdyby museli o mě celodenně pečovat, že by mě tam šoupli. Jen bych chtěl tam mít jednou týdně jejich návštěvu. Mám je totiž rád. Každý to má jinak. Někomu může jejich péče vyhovovat. Vyperou mu, uvaří, je mezi lidmi. Já bych si přál dožít doma.
