Alena Velková
3.1.2026 13:16
Míšo, napsala jsem ti celkem dlouhý příspěvek na toto téma, neboť si dcera vzala Holanďana a v Holandsku žijí, ale celý můj příspěvek jsem omylem smazala, takže si o tom popovídáme až vyrazíme na společné kafíčko ♥
Jana Kollinová
3.1.2026 11:53
Znám několik rodin, kde si Češka vzala cizince a jejich děti mluví většinou pouze jazykem otce. Nevím, zda je to pouze shoda okolností, ale má to určitě mnoho důvodů, které jsou důležité pro jejich rodinu a my je nemusíme chápat, pouze respektovat. Já bojuji s obdobnými pocity při velmi sporadických návštěvách vnoučat s jejich potomky, pro které je třígenerační věkový rozdíl úplně mimo sféru pozornosti a potřeby navazovat kontakt. A to mluvíme všichni stejným jazykem. :-)
Věra Lišková
3.1.2026 11:31
Na druhé straně podobná zkušenost znamená, že geny jsou stejné, to potěší. Jistě bude více příležitostí ke sblížení. Dva dny jsou málo a zážitků na malé dítě bylo i s cestou asi moc.
Miloslava Richterová
3.1.2026 11:19
Někdy to tak vypadá, že nám osud něco vrací. Ale nesmutněte, tohle je docela normální situace. Pokud jsou vnoučata daleko nebo nepěstují-li rodiče u nich vztahy k prarodičům, jsme pro ně zákonitě cizí a trvá dlouho, než se to změní, jestli vůbec. Držím palce a děkuji za sdílení :-)
Hana Práglová
3.1.2026 10:55
Míšo ,asi to chce čas ,více setkání a taky trochu ochoty dcery mluvit se svými dítětem česky.
Máme ve své blízkosti manžele. Otec se Čech , matka cizinka ( Majka S. určitě bude vědět odkud pochází.) Mají 2 krásné dcery. Od malinka s nimi otec mluví česky, máma anglicky. Děti s mámou anglicky , s tátou česky.
Spolu tak, jak jim to momentálně vyhovuje.
Babička se s vnučkami domluví lehce ,se snachou bohužel ne.
Všechno jde ,ale musí se chtít. V sobě chybu určitě nehledej..
Věra Ježková
3.1.2026 09:02
Míšo, děkuji za zajímavý a trochu smutný příběh. Chápu holčičku, že se s vámi necítila dobře. Byla v jiném prostředí, s téměř cizími lidmi. Já jsem například nerada jezdila k tátovým rodičům, s nimiž bydlela jeho neprovdaná sestra. Co ale nechápu, je, že holčička skoro neumí česky. Považovala bych za přirozené, že maminka na ni mluví svojí mateřštinou. Kromě toho je to tak správně z hlediska didaktiky cizích jazyků – v bilingvních manželstvích má na dítě každý rodič mluvit svým jazykem. Ale znám několik rodin, kde se to tak neděje.
Jiří Dostal
3.1.2026 02:35
:-) Příběh vykostěného masa neznámého původu, kterému jen žena lépe rozumí (příběhu, masu, původu - račme si vybrat) ... :-)
Michaela Přibová
2.1.2026 22:59
Milí íčkaři a íčkařky, moc vám děkuji za příspěvky. Ani nevíte, jakou mně to udělalo radost. Janě /20:35/ bych chtěla říct, že to vidím stejně. Paní Stanislavo /20:12/, to je moc krásný přístup k vám. Já jsem bohužel žádnou přípravu od dcery nezaznamenala. Zuzko P./19:27/, to je také moc krásný přístup v rodině. Dano S. /19:03/ já jsem taky bohužel viděla v Nikki malého spratka než milou holčičku. Paní Heleno P. /17:31/dcera s vnučkou česky mluví minimálně, vnučka je ve školce, kde má švédštinu a angličtinu a partner je Švéd, takže večer dohromady mluví švédsky.
Zuzana Zajícová
2.1.2026 21:36
Sousedi mají malou Sárinku, teď jí na vánoce byly tři roky. Donedávna si se mnou povídala, ale před pár týdny se najednou začala stydět. A to ji znám od narození a obě mluvíme česky. Míšo, chyba není na tvojí straně, ani na straně vnučky, netrap se tím.
Jana Šenbergerová
2.1.2026 20:35
Michaelo, musím dát vašemu tatínkovi zapravdu. Vyslovil jen svoji zkušenost, kterou jste vy zřejmě zažila se svou vnučkou, když jste si uvědomila, že jste se kdysi chovala také málo vstřícně ke své tetě. Tím se rozhodně nemusíte trápit, to není odplata, ale jen zkušenost, která vede k uvědomění a duchovnímu růstu. Jsme duchovní bytosti, i když si toho většinou nejsme vědomi. V lidském těle se na to snadno zapomíná. I vnučka roste, nejen fyzicky.
Načíst starší příspěvky