Tereza Kočí
4.1.2026 00:39
My v rodině používáme 4 jazyky, prostě to tak vyšlo. Podle studií se doporučuje na dítě mluvit mateřským jazykem, protože na základě něj se pak lehce učí ostatní řeči. Na všechny děti mluvím zásadně česky, i když vím, že s nimi u nás žít nebudeme. V jazyku je část jejich identity, kultura, humor a věřím, že se jim v budoucnu bude moct hodit třeba ke studiu nebo práci. Děti na mě mluví česky, každé jinak dobře, ty malé hned ne, ale ty větší občas když neví, použijí cizí slovíčko, větu. Česky na ně mluvím jen já. Mluví jen díky tomu, že jsem s nimi hodně mluvila od narození, zpívala, četla. Opravdu jsem se snažila, na úkor mého volného času, je to pro mě moc důležité. Tím se nechlubím, jen chci vysvětlit, že jinak by česky nemluvily. Mojí mámě by to bylo líto a vím, že se nechce učit ani anglicky. Manželově rodné řeči děti jen rozumí a to ne dost dobře, protože na ně jen mluvil a když byly malé, býval více v práci. Nejlepší úroveň mají přirozeně v jazyce, který mají ve škole a angličtinu pochytily od nás s manželem a ze školy. Teď, když jsou některé děti větší, je hrozně fajn si s nimi česky popovídat. V jiném jazyce by to šlo taky, ale není to to samé.
Lenka Hradecká
4.1.2026 00:20
Vnučka studovala a potom vdala v Dánsku. Mají pětiletého syna, se kterým mluví máma pouze česky a otec dánsky. Rozumí si tedy s českou i dánskou babičkou.
Jana Jurečková
3.1.2026 21:29
Jen si vzpomínám, že jedné paní z ulice přijela dcera s vnučkou z Itálie. Holčička se jí bála, nerozuměla jí, plakala. Dcera slíbila, že ji bude učit česky, nevím, jak to dopadlo. Brzy odjeli domů. Snad se nějaké řešení najde, držím palce Vám, i té dívence z Itálie.
Michaela Přibová
3.1.2026 19:47
Pani Soňa / 19:34/ To byla obrázková knížka s textem. Sama dcera řekla ať čtu text. Nechtěla, abych jen ukazovala, co je co. Navíc zeť čte ve švedštině Pipi dlouhá punčocha od Astrid Lindgrenové.
Soňa Zapletalíková
3.1.2026 19:34
Tříletému děcku Pinocchia? To vážně?
Stanislava Honcová
3.1.2026 16:56
Tak se sluchem je to v souvislosti s učením jazyka určitě komplikovanější. Holky vždycky ( od narození ) jezdily skoro na celé léto. Teď už tak pět let létají samy, většinou na 5 - 7 týdnů a rodiče přilétají jindy a na kratší dobu.
Miluše Hasenohrlová
3.1.2026 16:47
Trochu smutný příběh, možná mohla pomoci dcera, alespoň s překladem. Myyslím, že jednou najdete společnou řeč.
Michaela Přibová
3.1.2026 16:07
Paní Stanislavo, my jsme se sestrou začaly učit přes Duolingo švédsky. Přes notebook. Já bohužel začala špatně slyšet a výslovnost se sestrou slyšíme každá jinak. Musela jsem si pořídit reprobedny, řve to na plný pecky a taky jsem si pořídila sluchadla. Navíc se zeťem a při pobytu ve Švédsku jsme obě mluvily anglicky. Nikki bude zaručeně mluvit anglicky, má ji už ve školce. Jak dlouho byla u vás holčička v předškolním věku? Já to nechci řešit přes angličtinu, přála jsem si aby měla vztah k Česku, k Čechúm i k českému jazyku.
Michaela Přibová
3.1.2026 15:45
Děvčata, moc vám děkuji za empatii. Alenko/13:16/ moc ráda se s tebou sejdu ( Inka na mě volá: "Já taky") . Do Prahy máme spoj, dojedeme. Paní Jano /11:53/ u mě se vámi popsaný pocit "úplně mimo sféru pozornosti a potřeby navazovat kontakt" objevil už u dvougeneračního věkové rozdílu, tedy u mé jediné dcery. Jinak já s vámi se všemi souhlasím. A děkuji za příspěvky.
Stanislava Honcová
3.1.2026 15:38
Vracím se do diskuse ještě jednou. Určitě nehledejte chybu v sobě, věk kolem tří let je opravdu složitým obdobím. Naší holčičce se v předškolním věku po jedné dlouhodobější návštěvě v Čechách zase nechtělo mluvit anglicky a vydrželo jí to tak dlouho, že to tátovi až bylo líto :-). Nikdo tu ale zatím nezmínil tu "méně pohodlnou variantu", tedy co zkusit sama proniknout do švédštiny. Nejspíš to už nebude dokonalé, asi to ani nepůjde samo, ale sblížení částí rodiny by to napomohlo. Člověk si to nemusí stavět tak, že to je jediný důvod proč to dělá a nemusí to vnímat jako ústupek ze své strany. Když nám dcera přivezla představit svého budoucího manžela, neuměla jsem anglicky říct ani "dvě nebo žlutá". Soused se mi smál, že "pro vztah s tchýní je to ideální kombinace" :-). První delší návštěva u mladých mne vyléčila. Pořád jsem se "přiblble usmívala" a tvářila jsem se, že se opravdu nenudím. Ale konečně to odstartovalo můj mnohaletý boj s angličtinou. Ne, nejsem dobrá a nikdy nebudu, ale na tom základním se beze strachu domluvím a nejde jen o komunikaci s rodinou. U nás holky nakonec paraelně dálkově studovaly i českou základní školu. Dodnes se smějeme, když vzpomínáme na větu z Apolenčina diktátu u zkoušek: "Táta jede na cole." Trapasů i úsměvných slovních spojení jsme na obou stranách zažili hodně, ale i přes ně vedla cesta k sobě. Určitě ji časem najdete taky, držím palce.
Načíst starší příspěvky