V pondělí večer jsem upekla malé uzlíky a naplnila je jako briošky. Nakonec jsem všechno, co jsem sebou chtěla vzít, musela dát do té největší hokejové tašky, protože do žádné jiné se mi dortová krabice s háčkovanýma koulema a k ní ještě další dvě, jedna s ozdobama a druhá s těma brioškama nevešly. A ještě plechovka perníčků a krabice s háčkovanými andělíčky a malými sněhovými vločkami... Asi jsem trochu magor a nemám míru, protože jsem ještě do tašky přihodila dvě malé sklenice houbiček a dvě velké sklenice vlašáků. Ale zase jsem z ní vyhodila připravenou krabici s cukrovím, když mi napsala Eva z Liberce, že ona nepřijede.
A jelikož mi moje autíčko vypovědělo službu a teď si stojí na dílně a čeká na nové turbo, tu velikou tašku jsem si radši odnesla už v noci do auta k synovi, aby mě s ní po ránu neviděl dědeček a neměl zbytečně řeči...
V úterý dopoledne mě syn odvezl na autobus do Litoměřic. A já, s tou taškou přes rameno, vyrazila na sraz íčka.
Už u autobusu jsem viděla pana Zelenku, ale on se ke mně nehlásil a já k němu taky ne. Přece nebudu oslovovat cizího pána, že? Navíc, když chlapi dneska říkají, že si připadají jako lovná zvěř, tak jsem nechtěla být nějak dotěrná. Spíš jsem si tak přemýšlela, jak se s tou taškou přemístím přes "Václavskej Václavák" na Staromák. No asi jako někdo, kdo se stěhuje, ne? Naštěstí ta taška byla jen velká, ale nebyla až tak moc těžká.
Honza Zelenka mě pak v autobuse poznal, ale moc jsme si nepopovídali, bohužel je v autobuse špatně slyšet a přece tam na sebe nebudeme hulákat.
Autobus se coural, jel přes všechny možné i nemožné vesničky a já samozřejmě chápu, že je potřeba těm lidem z nich zajistit dopravu, ale pamatuju si, že dříve jezdíval z Litoměřic do Prahy i "rychlík" a ten jel po dálnici bez zastávek. S tím jsem potom, co jsme se z Podolí odstěhovali na chalupu, třináct let dojížděla každý den do Prahy do práce a bývalo to docela rychlé. No hlavně je dobře, že vůbec něco jede, vlakem by se mi jet nechtělo. Je to asi jen o zvyku, ale já prostě vlakem jezdit neumím a asi už se to učit nechci.
Sluníčko nám na cestu svítilo, okno autobusu bylo ale na levé straně, kde jsem seděla, pěkně zablácené od protijedoucích aut a tak výhled za moc nestál. Před Prahou jsme pak po chvíli popojíždění v koloně nabrali asi čtvrthodinové zpoždění a místo v půl dvanácté jsme do Letňan přijeli asi ve třičtvrtě na dvanáct. No jo, věci se holt dějí každý den, jinak by nebyly dějiny, ale nevadilo mi to. Hlavní přece bylo, že jsme v pořádku dojeli.
Metrem jsem se rychle přemístila k Muzeu. A mimochodem moc mě pobavil pohled na lidi v metru, opravdu snad každý měl v ruce telefon a myslím, že v celém vagóně byli jen dva, co tam jen tak seděli.
Od muzea jsem dál už šla pěšky. Mám to tam ráda, když jsem pracovala v Opletalově ulici, chodila jsem přes Václavák každý den. Takže jsem si zase aspoň prohlédla, co je na Václaváku nového a taky ozdobený strom i stánky na vánočním trhu na Můstku. Na Staromák do domu "U Minuty" jsem dorazila asi ve čtvrt na jednu.
Musím uznat, že lidí sice bylo podstatně méně než loni, ale setkání to bylo milé a srdečné, chvílemi dost rušné. Kam se na to hrabe "židovská škola", každý se snažil popovídat si s těmi, co zná nebo i s těmi co neznal, byla možnost se seznámit třeba i s těmi úplně nejnovějšími íčkařkami. Některá děvčata znám z loňského setkání, některá jen z fotografií na profilu a některé tváře jsem neznala vůbec. A musím přiznat, že všechna jména bych ani po letošním setkání ještě k obličejům přiřadit nedokázala. Ale už se to vážně lepší :-) :-) :-) .
Stůl byl plný dobrot co účastníci, tedy spíš účastnice donesly. A Honza nám setkání zase moc hezky zorganizoval a zaslouží si za to velikánskou pochvalu. Kdo chtěl, mohl se zúčastnit na chytrém telefonu kvízu a potom ještě všichni dostali dárečky v tombole. A jelikož se Vanda dostavila až hodně pozdě a já už myslela, že nepřijde, dala jsem do tomboly i ty dvě sklenice ořechů a naložených houbiček, co jsem pro ní původně dovezla. Přece to nepovezu zase domů.
Tak abych už to moc nenatahovala, bylo to krásné setkání, všem moc děkuji za úžasné odpoledne a zase někdy nashle...
