Tak jsem nedávno poznal, že láska je věc velmi ošidná. Nelze k ní přistupovat systémem má dáti - dal. Prostě dáváte a v podstatě za to očekáváte "jen" to samé. Mnohdy jen dáváte - bez očekávání. Prostě vám to dělá dobře.
Když pak o lásku přijdete během dvouminutového telefonátu, nastane prázdnota. A ta je horší než bolest. Slzy vám sice tečou dny i noci, ale to prázdno, vakuum, kdy se nemůžete nadechnout, nic pochopit a dětská otázka proč?, vás pronásleduje všude. A to není dobrý pocit.
Nedělám scény, nekřičím, nežadoním, nevyčítám, jen tiše a navenek věcně a klidně akceptuji. I ten klid je mě pak vyčten, ale co už. Přichází škatulata hýbejte se, věci se přesouvají sem a tam. Odnáším si jen tašku a jdu přes zahradní dvůr vnitrobloku.
Zelená míle,
sto kroků
každý úder zvonu umírání lásky
umírání citu
umírání jistoty
umírání důvěry umírání starostlivosti
70 let jsem sám, ale ještě tu jsem!
branka klapla.
