Bylo nebylo. V království sice nebylo zakázáno se smát, ale nikdo se nesmál, protože měli všichni blbou náladu. Nikdo nevěděl proč, byl to takový národní sport. Jeden začal a druhý se od něj nakazil, protože když si kolem vás všichni na všechno stěžují a s ničím nejsou spokojeni, stane se, že ani vy pak nejste s ničím spokojen a slunce se vám zatáhne ... už ho pak v duši nemáte.
A v tom království bydlel převozník. Prošek se jmenoval. A ta krásná řeka se jmenovala, kdovíproč, Berounka. Ten Prošek moc řečí nenadělal, občas zašel k Rozvědčíkovi na pivo. Taky tam nabízeli výborné vepřové výpečky s bramborovým knedlíkem a zelím. Občas někoho převezl na druhý břeh. Občas zašel na ryby, když se mu chtělo. Moc se netrápil. A tak si tam v klidu žil, dokud tou krajinou neprojížděl ve svém kočáře ministr životního prostředí. Člověk unavený městským ruchem a neustálými termíny.
Bylo to na jaře a v řece bylo dost vody. Prošek přes řeku nejezdil. Čekal, až jarní vody opadnou. Ale ministr chtěl mocí mermo na druhou stranu i s kočárem značky Tesla. Tak dlouho Proška přemlouval, až ho umluvil a odrazili od břehu. Ale plošina i s autem, Proškem, ministrem i řidičem se utrhla a řeka je hnala až k Branovu. Po cestě se převrhla a všichni skončili ve vodě. V nejbližší zátoce vylezli na břeh a po tom správném břehu se vrátili zpátky k Proškově chalupě. Holan už na ně z dálky vrčel, až mu Prošek přikázal zmlknout. Všichni byli zmrzlí. Nikdo nemluvil. Každý však z jiného důvodu.
V chalupě Prošek zatopil v kamnech a v místnosti se brzy rozlilo příjemné teplo, které spolu s Proškovým rumem v grogu prostoupilo jejich prochladlé údy. Na stole se objevily voňavé buchty a bílá káva.
"Kdo to je?" zeptal se ministr, a ukázal prstem na obrázek na stěně vedle krucifixu. "To jsou mí rodiče," odpověděl Prošek a přiložil do kamen. Na obrázku byli dva lidé menšího vzrůstu, se spokojeným výrazem. Docela obyčejní.
"Prošku ... ," začal znovu ministr, "... jak to, že se na nás nezlobíte?"
"Kde teď najdete tu plošinu?"
"Vona daleko nevodplave, zastaví se v zátočině pod Černou skálou," odtušil Prošek.
"Vy se na nás nezlobíte?" pokusil se řidič nějak napravit průser.
"Zlobím, nezlobím, co by mi to pomohlo," odpověděl on.
"Měli byste přestat jezdit autem a začít chodit pěšky," což bylo to poslední, co dneska řekl. On toho Prošek nikdy moc nenamluvil.
(Pokračování příště)
